Cold Case: V dobrém i zlém

Následující příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou osobu ani událost.

Červenec 1998
Podvečerní větřík konečně aspoň částečně rozptýlil celodenní dusno. S nadcházejícím šerem se rozsvítily pestrobarevné žárovky natažené mezi stromy na rozlehlé zahradě, v jejímž středu stál obrovský bílý stan. Vedle něj se tančilo na stlučeném dřevěném parketu, jiní slavnostně oblečení lidé postávali se sklenkami pěnivého šampaňského kolem a povídali si, obdivovali bohatou květinovou výzdobu, rozplývali se nad krásou nevěsty a nad tím, jak to novomanželskému páru sluší.
Nevěsta ve sněhově bílých šatech s vyzývavým korzetem a načechraným závojem spadajícím na záda přes husté havraní vlasy se uprostřed parketu tiskla ke svému vyvolenému, snědému čtyřicátníkovi s rozložitými rameny a tvrdým výrazem v hranatém obličeji.
Z povzdálí je sledovala jiná dvojice, postarší prošedivělý muž s knírkem a vysoká elegantní žena s vlasy obarvenými na černo.
„Podívej, jak jim to sluší,“ našpulila žena plné rty. „Monica je jako princezna, nemyslíš?“
Její manžel jen nesrozumitelně zamručel a zhluboka se napil silného italského vína. „Je to moje dcera. A všichni musí pochopit, že to něco znamená. Ať ostatní vědí, kdo je Monica Lazzarová. Až tady nebudu, bude vládnout městu.“
Žena jej poplácala po hrudi. Byla na svého muže pyšná, neskutečně hrdá na vše, co dokázal, jak se postaral o rodinu, jak jim zabezpečil slušný život v této zemi plné možností. O světě, který společnými silami vybudovali, se mohlo jejich předkům prchajícím počátkem století z Itálie jen zdát.
Hudba dohrála a nevěsta, ruku s ruce se svým mužem, přišla k rodičům. Tváře jí hořely tancem, vínem a rozrušením z celého toho výjimečného dne.
„My už s Frankiem nejspíš pojedeme,“ oznámila se širokým úsměvem, v němž jako diamanty zářily její bělostné zuby. Spokojeně jiskřícíma očima zabloudila k manželovi. „Čeká nás dlouhá cesta.“
„Děkujeme za nádhernou svatbu,“ připojil se Frankie a pevně stiskl nabízenou ruku svého obchodního partnera a čerstvého tchána. „Zavolám, až se vrátíme z Evropy,“ ztišil hlas, „a budeme pokračovat v jednání. Myslím, že nakonec všichni dospějeme k akceptovatelné dohodě.“
Monica se zamračila a něžně muže plácla. „Slíbil jsi žádné obchody!“
„Promiň, poklade.“
Omluvu stvrdili polibkem. Monica se rozhlédla kolem sebe. „Neviděli jste Biancu? Ráda bych se s ní rozloučila, než odjedeme.“
Její matka jen zavrtěla hlavou. „Před chvílí tady byla. Nevím. Možná ji potkáš cestou přes dům.“ Naposledy objala dceru a dlouze ji políbila na čelo. „Přeju ti hodně štěstí, má drahá.“
„Díky.“
Lazzaro se zetěm si ještě jednou stiskli ruce. „Pokud Biancu uvidíte, pošlete ji sem k nám,“ požádal dvojici těsně před jejich odchodem.
V prosklených francouzských dveřích, jimiž se z haly domu vcházelo na zahradu, se manželé minuli s půvabnou drobnou černovláskou, dívce nemohlo být víc než šestnáct, byla chlapecky štíhlá, oblečená v téměř průhledných šatech lososové barvy, které ostře kontrastovaly s její opálenou pletí a hlubokýma tmavýma očima.
Monika se na ni usmála a dojatě ji objala. „Měj se krásně, sestřičko,“ zašeptala jí, „a vzpomeň si na mě, ano?“
„Jistě,“ odtušila Bianca nepřítomně. Přes sestřino rameno očima vyhledala otce a jejich pohledy se setkaly. Dívka polkla a opatrně se vyprostila z objetí. „Pošli mi pohled z Paříže.“

Neonový poutač u cesty nepříjemně poblikával, z názvu druhořadého motelu svítilo jen několik písmen, která bez těch ostatních nedávala žádný smysl.
Policie přijela najisto, anonymní udání poskytlo dostatek informací. Vůz zastavil před pokojem číslo pět, kde parkoval oprýskaný buick. Jeden uniformovaný muž vypáčil zámek u kufru starého auta, zatímco dva další vtrhli do zamčeného pokoje a vyvedli zmateného nájemníka. Nechápal, dokud ve svém autě nespatřil zkrvavené tělo Franka Gianniho, obchodního partnera svého zaměstnavatele.

2006
Detektiv Lilly Rushová šla po širokém chodníku obklopena svými kolegy, Scottym Valensem, Nickem Verou a Willem Jeffriesem. Každý si nesl velký kelímek první ranní kávy a zrovna byli uprostřed diskuse o včerejším baseballovém zápasu, když se Lilly omluvila a odběhla přes ulici, aby si v kiosku koupila noviny.
Titulní stránka patřila události, která ji ohromila. Kdyby včera seděla doma u televize jako obvykle, nejspíš by se to dozvěděla ze zpráv… ale ona doma nebyla. Rychle se vrátila k mužům. Původní úsměv vyvolaný připomínáním nejlepších momentů hry jim postupně mizel z tváří, když jim Lilly noviny ukazovala.
„Antonio Lazzaro je mrtvý?“ podivil se jako první nahlas Nick. „Neuvěřím, dokud neuvidím tělo.“
„Pohřeb je zítra odpoledne,“ dočetl se Scotty.

„Kdo je Antonio Lazzaro?“ zeptala se Kat Millerová, když v kanceláři zaslechla Willa a Scottyho, jak pokračují v započatém rozhovoru.
Scotty jí podal noviny. „Nevíš, kdo byl Antonio Lazzaro? Poslední představitel staré mafie na našem pobřeží. Dával si záležet, aby na něj nikdo nemohl, byl zadobře s kdejakým prokurátorem a nikdo se neodvážil proti němu vystoupit. Všichni věděli, co dělá, ale nikdo mu to nikdy nedokázal.“
„Novodobý kmotr?“ nadhodila Kat a neměla tušení, jak blízko je pravdě.
„Trefa do černého, holčičko,“ mrkl na ni Will. „Ještě koncem devadesátých let ovládal pětasedmdesát procent hazardu tady ve městě a blízkém okolí. Stavěl si impérium a policie jen bezmocně přihlížela. Žádný důkaz nebyl dostatečně průkazný, a pokud se takový přece jen našel, nebylo soudce, který by jej přijal. Svědci se záhadně ztráceli nebo před porotou měnili výpovědi…“ Will pokýval vědoucně hlavou. „Lazzaro připravil Federály o spoustu klidných nocí.“
„Určitě se jim ulevilo, že je mrtvý,“ shrnul Scotty.
Kat se zadívala na fotografii v novinách. Byl na ní zachycený Antonio Lazzaro, s typickým knírkem a uhlazenými prošedivělými vlasy, drobná tmavá očka spíš připomínala dobráckého strýčka, ani v nejmenším se nezdálo, že se z papíru usmívá šéf podsvětí.
„Vypadá neškodně,“ napadlo Kat.
„Jistě,“ ozvalo se za jejími zády chladně, „to uměl ze všeho nejlíp. Ukázat se před novináři v dobrém světle.“ Trojice detektivů vzhlédla k příchozí ženě. Drobná a štíhlá, ve zdravě broskvové tváři se leskly tmavé oči, černé vlasy měla sčesané z čela do pevného ohonu. Čas jako by se v jejím případě zastavil, protože se příliš nelišila od dívky, kterou byla před osmi lety. Potřepala hlavou. „Promiňte, jsem Bianca Lazzarová.“ Kývla k rozloženým novinám. „Jeho dcera.“

ODLOŽENÉ PŘÍPADY: V DOBRÉM I ZLÉM

John Stillman usadil ženu na židli ve své kanceláři. Počkal, až přijde zbytek jeho vyšetřovacího týmu, a poté, co se dveře zavřely za posledním příchozím, Biance Lazzarové pokynul, aby všem objasnila, proč přišla. Nejprve zaváhala, jako by hledala vhodná slova. „Vy víte, kdo byl můj otec,“ začala opatrně, ale její hlas zněl odhodlaně. „A já bych nerada pošpinila jeho památku.“
„Co nám můžete říct o smrti Franka Gianniho?“ pobídl ji Stillman. Včera večer s ní krátce mluvil telefonem, na rozdíl od ostatních už potřeboval pochopit jen několik podrobností.
Scotty se zamračil, jak se snažil usilovně uvědomit, kde to jméno slyšel.
„Letos v červenci to bylo osm let, co jej policie našla s prostřelenou hlavou v kufru auta u jednoho motelu kousek za městem.“ Žena přivřela oči, vzpomínky ji bolely jako čerstvá rána, která se nikdy nezahojí. „Z vraždy tehdy obvinili majitele vozu, Jeremyho Donovana.“
„Porota jej uznala vinným v plném rozsahu a soud jej poslal na dvacet let do vězení,“ vybavil si konečně Scotty starý případ. „Byli rádi, že konečně dostali někoho od Lazzarových.“
Bianca se ušklíbla. „Byli tak rádi, že je ani nenapadlo prověřit, jestli mají skutečného vraha. A zbytečné šťouraly otec umlčel, jak to měl ve zvyku. Koho by zajímala pravda, že?“
„Jak to myslíte?“ Lilly přestala jen nečinně přihlížet.
„Remy nestřílel. Nemohl. Byla jsem s ním…“

1998
Drobná dívka se nenápadně vyplížila do setmělé zahrady. Po špičkách proběhla pod velkými ozářenými okny, za nimiž probíhal večírek na přivítanou její sestry, která se toho dne vrátila s manželem z líbánek v Evropě. Bianca se na okamžik zastavila a pohlédla dovnitř.
Frank Gianni stál v rohu s Antoniem Lazzarem a o něčem vážném spolu mluvili tak, aby je nikdo jiný neslyšel, Monica s matkou seděly nad albem fotografií.
Bianca se odvrátila a spěchala mezi stromy k malému domku v rohu zahrady. Vklouzla do pootevřených dveří a ihned se ocitla v náručí mladého muže.
„Promiň, doma je zmatek,“ omlouvala se mezi jednotlivými polibky. „Sestra s Frankiem jsou zpátky. Už jsem se bála, že se odtamtud nikdy nedostanu. Tátův právník se ujal slova a vypadalo to nekonečně. Utekla jsem, sotva se začali hádat. Typický večer.“
„Takže jsi na mě nezapomněla?“
„Blázne!“ Vyprostila se z jeho objetí a přešla pokojem k malé kuchyňské lince. „Ale nemohla jsem se jen tak zvednout a říct tátovi, že se jdu muchlovat s jeho řidičem,“ laškovala s ním. „Zbláznil by se, Remy. Ani nechci pomyslet na to, co by udělal.“
Jeremy Donovan došel k ní a něžně jí přejel palcem po tváři. „Nebojím se ho. A ty bys taky neměla.“
„Ty ho neznáš.“ Bianca sklopila oči a povzdechla si. „Nevíš, čeho je schopný. Někdy si říkám, že bych měla někam utéct a už se nikdy nevrátit.“
V nastalém tichu Jeremy promýšlel, co dál. Nakonec dospěl k rozhodnutí. „Tak to uděláme.“
„Cože?“
Zadíval se svýma zelenýma očima do její překvapené tváře. „Utečeme. Hned teď. Venku mám auto, stačí nasednout a už nikdy nemusíme tvou rodinu vidět. Nepotřebuješ je, Bianco.“
„Nepotřebuju.“
Společně se zasmáli a dívka se smála i poté, co mužský smích ustal. Najednou byla šťastná, neděsilo ji další ráno, do kterého se probudí. Objala Jeremyho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. K čertu s její rodinou, s otcovými špinavými obchody… Uteče s Remym a bude mít spokojený život daleko od všeho, co ji od dětství děsilo.
Nočním tichem se roznesla dvojice ohlušujících výstřelů.
Bianca strnula. „Co to bylo?“
„Vyšlo to z domu…“
Dívka se rozběhla ke dveřím. „Musím… Musím se podívat, co se stalo.“
„Počkej,“ pokusil se ji zadržet, „zmizíme teď hned, ano?“
„Přijedu za tebou do motelu. Teď musím domů.“
„Bianco…“
Ale už byla pryč.

2006
„Proč jste to tehdy neřekla policii?“ zeptala se Lilly, když Bianca Lazzarová dokončila vyprávění o tom, co se stalo té noci, kdy zemřel Frank Gianni.
Žena na vyšetřovatelku pohlédla skrz dlouhé řasy. „Policie měla mrtvolu a hlavního podezřelého. Nikdo se na nic neptal. Tím míň mě. A já se bála,“ skousla si ret. „Neumíte si ani představit, jak by se otec rozčílil, kdyby zjistil, že jsem se scházela s jeho řidičem. Byla jsem tatínkova poslušná holčička.“
„Celých osm let?“ zapochyboval Nick Vera a zkoumal slečnu Lazzarovou přivřenýma očima.
„Celých osm let. Ale otec je mrtvý. Už se nemusím bát.“ Její hlas byl plný bolesti. „A dlužím Remymu pravdu.“

„Pokud je Jeremy Donovan skutečně nevinný,“ zamyslel se Stillman, když Bianca Lazzarová odešla, „kdo potom zabil Franka Gianniho?“
„Někdo, kdo byl ten večer v domě.“
„Pro začátek zajděte s Lilly do věznice,“ nařídil Stillman Scottymu, „zkuste zjistit, proč by chtěl někdo hodit tu vraždu na Donovana. A pak je tady mladá vdova po Giannim…“

Strážník je vpustil do místnosti pro návštěvy. Byla chladná a neosobní, jedna celá stěna byla tvořena neprůstřelným zrcadlovým sklem, aby bylo možné hlídat, co se děje uvnitř, u zamčených dveří stál hlídač s připravenou pistolí. Po několika minutách se dveře otevřely a dvojice policistů přivedla v poutech Jeremyho Donovana, pětatřicetiletého muže s pískově světlými vlasy, oblečeného do oranžové vězeňské kombinézy. Odměřeně si detektivy prohlédl a posadil se na kovovou židli naproti nim.
Lilly položila ruce na stůl. „Mluvili jsme s vaší přítelkyní.“
„S kým?“ Donovanův hlas byl plný zášti.
„S Biancou Lazzarovou. Řekla nám, že byla s vámi, když se tehdy u Lazzarových střílelo,“ sdělila mu Lilly. „Obnovili jsme vyšetřování. Pokud se prokáže vaše nevina, budete okamžitě propuštěn.“
Donovan posměšně odfrkl. „Jako by na tom záleželo.“
„Pokud na tom nezáleží vám, tak nám ano,“ povytáhla Lilly obočí. „Víme, že jste Franka Gianniho nezabil a že to na vás někdo svedl. Teď musíme najít toho, kdo to udělal.“
„A vy nám můžete pomoct,“ přidal se Scotty.
„Proč bych to dělal?“
„Dobrá otázka.“ Lilly jej pečlivě pozorovala, jeho nervózní hru s prsty, cukání v koutku, zbrklé mrkání. „Třeba proto, že jste strávil osm let ve vězení za něco, co jste neudělal. Teď máte šanci začít znova.“ Naklonila se k němu přes stůl. „Jezdil jste pro Lazzara víc než pět let, znal jste jeho podnikání i lidi, s nimiž se stýkal. Kdo mohl podle vás mít zájem na Gianniho smrti?“
Donovan si její slova nechal projít hlavou. Když poté vzhlédl, zdál se přístupnější. „Gianni byl Lazzarova pravá ruka, takže odstranit ho z cesty chtěl každý druhý.“
„Někdo konkrétní?“
„Někdo, kdo byl toho večera v domě…“
Muž přikývl. „Mluvili jste už s Frankieho ženou?“ nadhodil jednu z možností.
„S Monicou?“
„Řekněme, že nebyla tou šťastnou nevěstou, jak ji vidělo okolí…“

1998
Jeremy Donovan seděl za volantem luxusní černé limuzíny a věnoval se řízení za polední dopravní špičky. Na semaforu nad křižovatkou přeskočila červená a muž sešlápl brzdu. Na zadním sedadle vezl svého zaměstnavatele a jeho starší dceru Monicu. Tiše puštěné rádio nemohlo zabránit tomu, aby neslyšel každé slovo jejich rozhovoru.
„Takže mám být součástí tvých obchodů, to mi chceš říct?“ zaútočila Monica podrážděně.
Její otec upřeně sledoval zalidněný chodník za okýnkem. Když promluvil, v jeho hlase chyběl třeba jen náznak citu, který by měl existovat mezi otcem a dcerou. „Vezmeš si Frankieho a nebudeme o tom diskutovat. Potřebuji, aby Frankie patřil do rodiny.“
„Nezajímá tě, co si o tom myslím já?“
Položil jí dlaň na útlé koleno. „Máš ho přece ráda…“
„To ano,“ přikývla žena, „ale svatba?. Je pro mě jako hodný strýček, který mi poradí, když potřebuju, nebo který mi z pracovní cesty přiveze hezký dárek…“
„To k manželství stačí,“ trval na svém Lazzaro.
„Proč mi to děláš?“
„Poslouchej, Monico.“ Poprvé od začátku rozhovoru se na ni podíval. „Tvoje matka a já máme obavy, aby Frankie neprovedl nějakou hloupost. Celá ta záležitost s Brennanem… Víš, peníze jsou špinavá záležitost a někdy člověk udělá cokoli, aby je získal. Třeba i zradí. A já musím zajistit, aby mě Frankie nezradil.“
„Takže mě zaprodáš,“ doplnila Monica sklesle. „Jistě, musím to být já, Biance bys něco takového neudělal, že?“
Semafor se zazelenal a auto se rozjelo. Monica se v ostré zatáčce kolem bloku domů přidržela sedadla před sebou. V letním parnu jí bylo zle, i když klimatizace vrněla naplno.
Lazzaro stáhl ruku zpět do svého klína. „Všichni musíme přinášet oběti.“
Polkla a probodla otce ledovým pohledem. „Já obětí nebudu, rozumíš?“

2006
Jeremy Donovan skončil a chvíli mlčel, aby jeho poslední slova mohla plně vyznít. „Přesto se za Frankieho v červenci provdala. Nebylo snadné neuposlechnout přání Antonia Lazzara.“
„Splnila otcovo přání a zároveň si udržela svobodu,“ uvažovala Lilly nahlas.
„Gianni zemřel dva týdny po svatbě.“ Scotty kývnul na strážného u dveří. „Děkujeme, Jeremy. Možná se ještě stavíme.“
Donovan se poslušně zvednul, když jej uniformovaný hlídač chytil za paži. „Budu tady,“ pokrčil rameny v odpověď. „Klidně se stavte.“ Než se otočil k odchodu, Lilly se na okamžik zdálo, že chce ještě něco dodat, možná se na něco zeptat, ale nakonec tu touhu potlačil.

Kat Millerová s Nickem Verou přijeli k budově, v níž sídlily kanceláře Lazzarovy společnosti. Podniku, jenž pod zástěrkou internetového obchodování sloužil jako ohromná prádelna na peníze. Bylo to veřejné tajemství, ale kvůli bezchybně vedenému účetnictví nebylo možné prokázat jakoukoli nezákonnou činnost.
„Otec přišel do Ameriky s otrhanou košilí a syn se vypracoval na úspěšného podnikatele,“ poznamenala cynicky Kat, když se v záklonu pokusila dohlédnout na samý vrchol proskleného mrakodrapu. „A pak někomu vykládej, že poctivost se vyplácí.“
„Já bych na to nejspíš neměl žaludek,“ odtušil Nick bez dlouhého uvažování. Připadalo mu to nepochopitelné.
„Tak to jsme asi dva největší hlupáci pod sluncem.“ Kat se zasmála a povzbudivě pošťouchla Nicka do nadloktí. „Mimochodem, jak se má Toni?“
Nick se zapýřil jako malý školák, což při jeho postavě vypadalo dost komicky.
„Takže je to vážné?“ vyzvídala dál jeho kolegyně.
„Nejspíš jo.“ Sympatický tlouštík potřepal hlavou a vydal se k proskleným vstupním dveřím. „A teď bychom měli najít Monicu Gianniovou.“
Kat se za jeho zády zachichotala a následovala jej.

Uhlazená sekretářka s přísným výrazem za brýlemi s úzkými obroučkami je ohlásila a po několika minutách čekání je pustila do kanceláře paní Gianniové, generální ředitelky Lazzarovy společnosti. Šestatřicetiletá Monica seděla v pohodlném koženém křesle za svým pracovním stolem, tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko a prosvětlené měděnými pramínky, z uší jí visely dlouhé zlaté náušnice a řetízek se stejným jemným motivem zdobil hluboký dekolt bílé halenky. Když vzhlédla k příchozím, hnědé oči patřily rozesmáté nevěstě, ne vážené obchodnici.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se přímo, jak byla zvyklá. Bez zbytečných okolků a zdržování.
„Detektivové Vera, Millerová,“ předložil Nick svůj průkaz a Kat jej napodobila. „Jsme tady kvůli vraždě vašeho manžela.“
Monica odložila desky s výroční zprávou, kterou prve studovala. „Je to osm let a viník je ve vězení,“ odvětila stroze. „Nechápu, co ještě chcete.“
„Pokud mluvíte o Jeremym Donovanovi, máme svědka, který potvrdí jeho nevinu,“ vyvrátila jí tvrzení Kat. „A taky víme, že jste ze sňatku s Giannim nebyla zrovna nadšená…“
„Nechtěla jste být obětí otcových obchodů, ale zároveň jste se bála neuposlechnout…“
„Co to má znamenat?“ neudržela se Monica. „Frankie byl můj manžel a já ho milovala. A pokud vám někdo tvrdil opak, lhal.“ Rozrušeně sklopila oči ke zlatému kroužku na prsteníčku levé ruky. Ramena jí zlomeně klesla. „Nechápu, jak můžete přijít po všech těch letech a naznačovat, že jsem svého muže zavraždila…“
Nick se ušklíbl. „Nikdo nic takového neřekl, madam.“
„Možná bychom nevyhráli anketu o nejzamilovanější pár,“ připustila Monica po chvíli, „ale nakonec jsem byla šťastná. Celých těch čtrnáct dní v Evropě bylo jako pohádka…“
„Kdo by podle vás chtěl vašeho manžela zabít?“
„Byl to Donovan,“ trvala na svém žena, „nevím, co máte za svědka, ale Frankieho našli v Donovanově autě. Pro mě je vrahem on.“
Kat zaváhala, zda může prozradit jméno svědka. „Vaše sestra byla s ním, když se střílelo.“
„Cože?“ Monica prudce zvedla hlavu. „Bianca?“ Tvář, s přibývajícími léty stále podobnější té otcově, strnula v momentu překvapivého odhalení. „Mluvili jste s Biancou?“
„Ona a Donovan byli milenci. Toho večera za ním utekla. Byli spolu, když zazněly výstřely.“
Monica zavřela oči a konečky prstů si promnula spánky. „A celou tu dobu mlčela?“
„Bála se otce,“ vysvětlila jí Kat.
„Jako všichni,“ zamumlala Monica spíš pro sebe. Pomalu vstala z křesla a přešla k oknu s výhledem na město pod nimi. Zadívala se dolů na střechy nižších budov. „Když mi otec řekl, že si mám vzít Frankieho, bránila jsem se. Nechtěla jsem se nechat do ničeho nutit. Byl konec dvacátého století a on mě postavil před hotovou věc jako někde ve středověku.“ Vyprávěla, jako by ani neměla posluchače, jako by spíš sama pro sebe vzpomínala na minulost. „Ale Frankie byl úžasný člověk, milý a pozorný. Nikoho takového jsem za celý svůj život nepoznala.“
„Někdo ale musel být jiného názoru,“ podotkl Nick.
Monica se na něj otočila. „Otcův právník. Jack Dixon.“
„Opravdu?“
„Dixon byl otcův stín, choval se jako ostrý hlídací pes, který zaútočí při sebemenším náznaku ohrožení. Nechápu, jak s ním otec mohl celé ty roky vydržet.“
„Měli Dixon a váš manžel nějaké neshody?“
„Neshody? Od určité doby se nemohli vystát. Pohádali se i ve svatební den…“

1998
Malý kamenný kostelík byl vyzdoben vázami s bílými liliemi, na parkovišti stálo množství vozů, jimiž přijeli svatební hosté. Všude vládla slavnostní nálada a všichni přítomní netrpělivě očekávali obřad. Antonio Lazzaro na svatbu své prvorozené dcery sezval každého, jehož jméno něco znamenalo. Byl to významný den a on si přál, aby na něj nikdo ze zúčastněných jen tak nezapomněl.
Monica stála před velkým oválným zrcadlem v jedné z postranních kaplí, která byla pro tuto příležitost oddělena od hlavní lodi těžkým sametovým závěsem, aby se zde mohla nevěsta upravit. Její matka Sally jí na poslední chvíli poopravila záhyby závoje. Pohledy dvojice žen se setkaly v odrazu zrcadla.
„Budeš šťastná, vím to,“ ujistila Sally svou dceru. „Jsi silná žena.“
„Mami…“ Monica dojatě zamrkala. Bránila se slzám, které by jí rozmazaly líčení. „Všechno bude v pořádku, Frankie bude skvělý manžel.“
Sally chtěla ještě něco dodat, ale vtom za závěsem po dřevěné podlaze zapraskaly dvoje kroky. Ženy umlkly a vyčkávaly, zda někdo závěs odhrne. Monica doufala, že to není Frank, protože ženich by nevěstu neměl vidět v šatech před obřadem…
„Pan Lazzaro nežertuje,“ rozeznala Monica hlas otcova advokáta Jacka Dixona. „Mám tě varovat. Pokud zradíš rodinu… víš, co tě čeká.“
„Nenechám se zastrašovat, Jacku,“ odsekl Frank. „Klidně to Lazzarovi vyřiď. Pokud tě ovšem opravdu poslal on. Aby bylo jasno, udělám to, co budu považovat za nejlepší pro sebe a pro svou ženu.“
„I když se tomu říká zrada?“
„Nebyl bych jediný, že?“
„Budu tě sledovat, Gianni. Jeden chybný krůček a postarám se, aby byl tím posledním, co v životě uděláš.“
Jedny kroky se vzdálily a závěs se zavlnil. Monica téměř nedýchala, ale poté odešel i druhý z mužů. Opět s matkou osaměly. O vyslechnutém rozhovoru nepadlo jediné slovo.
„Vypadáš nádherně,“ usmála se Sally.

2006
„Jak měl váš manžel Lazzara zradit?“ zeptala se Kat.
Monika bezmocně rozhodila štíhlými pažemi. „Nemám tušení. Tehdy jsem ještě neměla o otcových obchodech nejmenší ponětí.“ Dlouhými prsty s pěstěnými nehty si pohrávala s řetízkem na krku. „Obchod byl v naší rodině vždy mužskou záležitostí.“
„Ale teď jste ředitelkou vy.“
„Rodiče měli jen dvě dcery. Po otcově smrti měl firmu převzít Frank. Ale jak vidíte, nakonec padla zodpovědnost na mě,“ povzdechla si Monica.
Nick si pečlivě zaznamenával poznámky do malého bloku. „Možná Frank vašeho otce skutečně zradil. A hlídací pes Dixon odvedl svou práci.“
Kat zamyšleně pokývala hlavou. „Děkujeme, paní Gianniová.“
„Hodně jste nám pomohla.“
Když stáli zase venku na ulici, Kat vyslovila domněnku, kterou si do té chvíle nechávala pro sebe. „Chudák Frank nejspíš věděl na Dixona nějakou špínu. Jak to řekl – ‚Nebyl bych jediný‘? Nebyl by jediný, kdo Lazzara zradil?“ Vytáhla z kapsy klíčky od auta a odemkla.
„Velký šéf si teda neuměl vybírat zrovna loajální zaměstnance.“

Jack Dixon byl už od pohledu nápadně hezký a charismatický padesátník, s pečlivě zastřiženými vlasy, na spáncích lehce prošedivělými. Pravidelná, hladce oholená oválná tvář nesla rysy irských předků. Modré oči pozorovaly okolní svět s neskrývaným podezřením a chladným odstupem. Každé slovo s rozmyslem vážil.
„Všechno jsem policii řekl už tehdy,“ odbyl otázku Willa Jeffriese.
„Zapomněl jste se zmínit o vaší hádce v kostele.“ Lilly si Dixona změřila podezíravým pohledem. Znala tyhle arogantní typy, muže přesvědčené o své neporazitelnosti, povýšené nad všechny ostatní. Hnusili se jí, vadil jí způsob, jakým přehlíželi vše, co se jich netýkalo, jak si pohrávali s celým světem… Záměrně počkala, až muž vycítí její upřený pohled, a jejich oči se setkají. Byla stejně neústupná jako on. „Pokusil jste se zradit Lazzara a Gianni na to přišel.“
Dixon odfrkl a oči mu zajiskřily. „Nemyslím, že mám zapotřebí účastnit se téhle frašky.“ Přešel místností k baru a nalil si zlatavou skotskou do čiré skleničky. Detektivům nastavil široká záda v tmavém obleku ušitém na míru.
„Nemusíte,“ souhlasil Will klidně, „zatím. Nebude to dlouho trvat a vrátíme se s předvoláním. Potom už to fraška nebude.“
„Přesně tak,“ přikývla Lilly. „Jak by se vám líbilo být vyvedený v poutech?“
Dixon se pomalu otočil, ve strnulém obličeji zadržoval vztek a podráždění. „Na koho tohle směšné vyhrožování platí?“ zeptal se s notnou dávkou sarkasmu. „Pouta? Nic proti mně nemáte. Na stanici bych se ani neohřál, byl bych venku ještě před první otázkou.“
„Jste si nějak jistý.“
„Jsem právník, detektive,“ připomněl Jack Dixon Lilly s triumfem v hlubokém hlase.
Ale Lilly se jeho siláckého divadýlka nezalekla. „Chcete otestovat, jak dobrý jste právník?“ Otočila se na Willa. „Tady jsme skončili. Vrátíme se s předvoláním.“
Will se poslušně vytočil a zamířil ke dveřím. Ještě je ani neotevřel a stalo se přesně to, co Lilly předpokládala. Jack Dixon do sebe obrátil skotskou a zastavil je.
„Počkejte,“ řekl, „co chcete vědět?“
Lilly, tváří stále ke dveřím, se sama pro sebe usmála. Znala tyhle sebestředné drsňáky. Stejně jako tisíce dalších takových si Jack Dixon zakládal na své pověsti – a ta by utržila těžkou ránu, kdyby jej někdo viděl s policejními pouty na rukou. Když se jí podařilo přemoct úsměv, otočila se na podezřelého.
„Neměl jste Fanka Gianniho rád?“
„Ne,“ odpověděl Dixon stroze.
„A řeknete nám proč?“ přidal se k výslechu Will, který si mezitím z kapsy vytáhl malý zápisníček. „O co šlo v té hádce v kostele?“
„Když vám to řeknu, do hodiny tady budou Federálové. Nemyslím, že stojím o jejich návštěvu. A Monica Gianniová taky ne.“
„My vyšetřujeme Frankieho vraždu,“ ujistila jej Lilly, „Lazzarovy špinavé obchody jdou mimo nás.“
Právník se nadechl a výdech jej vrátil o osm dlouhých let zpět, do letního dne plného radosti a bílých květin. Do dne, který měl být výjimečný. „Řekněme, že Antonio Lazzaro nebyl přesně takový, jak si jej vysnila policie,“ začal vyprávět Dixon, „mnozí v něm viděli ‚kmotra‘ nebo někoho podobného, spojili si jeho osobu s praktikami mafie, jakou známe ze starých filmů o gangsterech.“
„Nebyl takový?“ povytáhl Will obočí. Dixonova slova jej překvapila.
„Ne. Kdyby neměl svou ženu a mě, nikdy by podnik neudržel tak dlouho. Zajímal se o pěstování růží a sbíral známky, Antonio byl spíš hodný strýček.“
„Jeho dcery nám řekly něco jiného,“ přerušila jej Lilly.
Dixon po ní šlehnul pohledem. „Jistě.“
„Tak podle vás lhaly?“
„To jsem neřekl.“ Muž si nalil další sklenku skotské. „Když bylo potřeba, uměl na lidi působit tak, aby udělali, co chtěl. On byl hlavou rodiny i rodinného podniku. A nikdo o tom nesměl pochybovat. V jeho světě by pochyby znamenaly jen problémy navíc.“
„A když někdo přece jen zapochyboval?“
„To se nestávalo,“ potřepal hlavou Dixon.
„A Gianni?“
„Pravda. Gianni k tomu neměl daleko.“

1998
Dveře pracovny byly zavřené. Nízko u podlahy prosvítal na chodbu úzký proužek světla, uvnitř v místnosti se svítilo a ozývaly se odtamtud tlumené hlasy. Jeden z nich, ten nejvýraznější, patřil Jacku Dixonovi. Ostatní zpočátku tvořily nepřehlednou kulisu.
„Vím o tvých jednáních s Brennanem,“ pronesl Dixon chladně věcně. „Myslel sis, že se s ním můžeš sejít za našimi zády?“
„Byl to přátelský oběd,“ oponoval Frank Gianni sedící v pohodlném křesle u stěny. Jack Dixon stál u pracovního stolu, za nímž Antonio Lazzaro mlčky přihlížel sílící hádce. Pozornýma očkama odhadoval, co se bude dít dál, přeskakoval pohledem z právníka na svého společníka a dosud nebyl rozhodnutý, na čí stranu se přiklonit.
„Můj člověk říká něco jiného,“ trval na svém Dixon.
„Tvůj člověk se mýlí, Jacku.“ Frank Gianni byl klidný a vyrovnaný, zrak upíral do odvráceného kouta pokoje, kde hledal oporu a sílu pro další obhajobu sebe sama. „Klidně se zeptej Moniky, byla tam taky.“
Lazzaro se otočil na svou starší dceru, která v rohu za dveřmi poslušně stála a vyčkávala. Povzbudivým úsměvem na dálku uklidňovala muže, který pro ni byl celý život přítelem a důvěrníkem, a přála si, aby už tenhle hloupý výslech skončil. Ať řekne cokoli, otec bude stejně věřit Dixonovi. Mladá žena pocítila náhlou vlnu hořkosti. Kdyby tady místo ní stála Bianca… Potřepala hlavou.
„Jak to bylo?“ zeptal se Lazzaro, unavený a otrávený. Bylo něco po půlnoci.
„Gerard Brennan mě pozval na oběd,“ odpověděla Monica bez zaváhání. „Nešlo o nic konkrétního, ale já tam nechtěla jít sama. Požádala jsem Frankieho, jestli by mě nedoprovodil.“ Očima plnýma nenávisti blýskla po sebevědomém právníkovi. „Dali jsme si dezert a Brennan pak musel narychlo odejít. Nic víc.“
Lazzaro se obrátil k Dixonovi s nevyslovenou otázkou.
„Ned mi řekl, že se rozhovor točil kolem převodu části akcií Brennanovy společnosti na Gianniho jméno výměnou za určité informace,“ sdělil právník podrobnosti, které se dozvěděl od jednoho z lidí, které nechal sledovat Franka Gianniho na každém kroku. „Za informace týkající se vaší osoby, pane.“
Antonio Lazzaro zpozorněl.
„To jsou lži,“ vyhrkla Monica. „Tati, přece mu nebudeš věřit! Frankie je tvůj společník a přítel a já jsem tvoje dcera. A já ti říkám, jak to bylo.“ Do očí se jí draly slzy. Její pohled se střetl s Frankovým. „Věř mi, tati! Aspoň jednou mi, prosím, věř…“
Ještě nikdy jí na ničem tolik nezáleželo.

2006
V místnosti se rozhostilo ticho. Jack Dixon dopil skotskou a odložil prázdnou sklenku na barový pult. Zastrčil ruce hluboko do kapes a zhoupl se na patách.
„Uvěřil otec Monice?“
„Říkal jsem vám, že to byl spíš hodný strýček. Kdyby přišlo na věc, vzdal by se celého svého majetku, jen aby zachoval rodinu. I když to tak mnohdy nevypadalo, své dcery miloval obě stejně,“ pokrčil Dixon rameny. „Od toho večera přestal poslouchat má varování. Jediným opatřením bylo zasnoubení Moniky a Frankieho. Pošetilý blázen…“
„Ale vy jste Monice a Frankovi nedůvěřoval,“ uvažovala Lilly nahlas. „Proč bychom vám tedy měli věřit, že jste ho nezabil? Podle vás chtěl přece zradit, ne?“
Dixon před odpovědí zaváhal. „Lazzaro pro mě byl jako otec. Nikdy bych neudělal něco proti jeho vůli,“ přiznal, jako by to byla porážka. „Nařídil mi, abych dal od Frankieho ruce pryč – a já poslechl. Dohlížel jsem jen z dálky, dělal jsem svou práci a snažil se chránit Lazzara.“
„A vaši lidé?“
„Ti měli stejné příkazy.“ Dixon přešel pokoj. Stál nyní jen kousek od detektivů. „Ale měli byste se zeptat, jak se tvářila Monica, když zjistila, že Frankie s Brennanem skutečně dojednávali rozprodání Lazzarovy společnosti,“ řekl, jako by nešlo o nic podstatného. „Její manžel jí nejen lhal, on ji přiměl lhát otci. A slušné dcery svým otcům nelžou… zvlášť pokud je jejich otcem Antonio Lazzaro.“
„Frankie využil Monicu jako alibi?“ ujistil se Will, aniž by vzhlédl od poznámek. Malá stránka byla téměř celá popsaná jeho nepřehledným, rozmáchlým písmem.
„Byla na to ideální. Dcera velkého šéfa.“
Lilly nakrčila čelo. Nevěděla přesně co, ale něco jí nesedělo. „Takže podle vás Monica zabila svého manžela, ano? Proč by to udělala až po návratu domů? Měla dva týdny líbánek…“
„Dva týdny, během nichž jsem osobně uložil do sejfu dvě poslední vůle. Lazzarova přenechávala společnost Frankiemu a jeho potomkům. A Frankie ten večer po příjezdu podepsal tu svou – v případě jeho smrti měla být jedinou dědičkou jeho žena.“

„Takže tady máme starý klasický motiv,“ shrnul Will, když se za nimi zavřely dveře Dixonova luxusního bytu. „Peníze a moc. Opomíjená dcera najednou získá vše.“
Lilly šla zamyšleně k výtahu, v hlavě se jí přehrávaly všechny předchozí případy, v nichž se vyšetřování dostalo do podobné situace připomínající slepou uličku. Odškrtávala si jednotlivé podezřelé a rekapitulovala si jejich výpovědi či motivy. A neustále se nemohla zbavit dojmu, že na někoho zapomněli. Že se pohybují na vnějším kruhu a nemůžou najít cestu dovnitř.
„Dixon řekl, že Lazzaro miloval obě své dcery stejně. Proč by se měla cítit Monica odstrčená?“ přemýšlela Lilly nahlas, jako by si tak mohla lépe uspořádat myšlenky.
„Někdy nedáváme stejnou míru lásky najevo stejným způsobem,“ navrhl Will.
Ale Lilly už myslela na to, jak si domněnku potvrdit.

Mladá služebná ve slušivé uniformě a s vlasy spletenými do silného copu dovedla Kat a Nicka na zahradu, kde u napuštěného bazénu posedávala vdova po Lazzarovi, Sally Lazzarová. Když se ohlédla a sundala velké sluneční brýle, aby si příchozí prohlédla, ve tváři se jí mihl stín elegantní ženy s havraními vlasy. Její tmavé oči vyzařovaly stejnou míru arogance a povýšenosti jako oči Jacka Dixona, jen Sally dokázala odměřený nezájem lépe skrýt pod roušku příjemné hostitelky. Líně vstala, přehodila si přes ramena tenký župánek a přivítala návštěvníky.
„Co vás sem přivádí?“ švitořila.
Kat předložila průkaz. „Detektivové Millerová, Vera. Jsme tady kvůli smrti vašeho zetě Franka Gianniho.“ Její hlas byl profesionální a odměřený, Sally Lazzarová jí už od pohledu nebyla sympatická.
„Chudák Frankie.“ Paní Lazzarová pokynula vyšetřovatelům, aby se posadili na volná lehátka kolem ní. I přes svůj věk měla stále dobře udržovanou figuru a bystrý postřeh. Kdyby Kat s Nickem nevyčetli její věk ve složce, hádali by jí mnohem méně. „Takový konec si nezasloužil,“ přemítala Sally, když si do sklenky dolévala vychlazenou citronádu. „Byl to dobrý člověk a dobrý obchodník. Pomohl mému manželovi vybudovat prosperující společnost.“
„Takže vám nevadilo, že si vaše dcera bere muže o tolik let staršího?“ zeptal se Nick.
Sally k němu vzhlédla. „Řekla jsem jí, že bude šťastná. Frank nebyl zlý a dávno před svatbou patřil do naší rodiny. S Monicou se znali od jejího dětství a rozuměli si.“
„Byla jste si s dcerou blízká, paní Lazzarová,“ ujala se slova Kat.
Žena přikývla. „Můj manžel miloval Biancu, takže má pozornost se pochopitelně obrátila na tu druhou. Pokud mám odpovědět, tak ano. Monica a já jsme si byly vždy velmi blízké. Můj muž býval na Monicu vždy přehnaně přísný, zatímco Biancu rozmazloval, jak jen to šlo. Bránil se tím, že z Moniky jednoho dne bude jeho nástupce… Nikdy v něm nemohla vidět tátu, protože se tak nechoval. Musely jsme se o sebe postarat.“
Kat povytáhla obočí. „Potom nám nejspíš neřeknete, jestli měla Monica důvod zabít svého manžela, že?“
„Monica?“ Sally zůstala na okamžik celá strnulá. „Monica Franka milovala a vážila si ho.“

Mezitím dorazila předvolaná Monica Gianniová na stanici. Scotty s Lilly ji posadili do výslechové místnosti a hodnou chvíli ji tam nechali samotnou, zatímco sami ji spolu s Willem Jeffriesem a Johnem Stillmanem sledovali skrz zrcadlové sklo.
Žena se zdála neuvěřitelně klidná. Seděla opřená na židli za stolem, nohu přehozenou přes druhou a znuděně si kritickým pohledem prohlížela francouzskou manikúru na dlouhých nehtech. Při pohybech zápěstí o sebe cinkalo několik zlatých náramků. Na prsteníčku levé ruky se ve světle stropních lamp leskl snubní kroužek osazený drahými kameny.
„Udělala by to?“ položil Scotty otázku, která v tu chvíli ještě neměla jasnou odpověď. „Celá ta rodina mi připadá podezřelá…“
„Jenomže nám pořád chybí to nejdůležitější,“ podotkl Will.
Stillman se odvrátil od výhledu do místnosti za zdí. „Potřebujeme motiv.“
„Peníze?“ nabídl Scotty. „Moc? Po Frankieho smrti se stala hlavní akcionářkou Lazzarovy společnosti, je ředitelkou podniku a má rozhodující slovo ve všech radách. Na tu méně oblíbenou dceru docela slušná pozice, ne?“
Jako první proti té teorii vystoupila Lilly. „Jenomže zapomínáš na to, že do Frankieho smrti neměla Monica nejmenší tušení, jak se takový obchod vede. Sama říkala, že obchod byl v jejich rodině vždycky mužskou záležitostí…“
„A Dixon nám potvrdil, že Monica vědomě kryla vyjednávání svého manžela s tím… Brennanem,“ připomněl jí Scotty. „Co když nám od začátku lhala ještě v dalších věcech?“
„To zjistíme.“ Lilly ještě jednou pohlédla na Monicu Gianniovou skrz sklo – a potom se vydala promluvit si s ní tváří v tvář.

„Obchod byl ve věší rodině mužskou záležitostí,“ spustila Lilly, sotva se za ní a Scottym zavřely dveře. „To jste řekla našim kolegům, když se vás zeptali. „A přitom jste byla u toho, když Frank vyjednával s Brennanem. Byla jste v otcově pracovně, když se mluvilo o obchodních záležitostech. Jak to tedy bylo, Monico?“
Žena vzhlédla od manikúry. „Otec ze mě chtěl svého nástupce,“ potvrdila. „Ale nedovolil mi nic. Nepustil mě k účetnictví, nenechal mě nahlížet mu přes rameno… Měla jsem být silná a nezávislá žena, měla jsem být obchodnice. Ale kdykoli jsem projevila zájem, Dixon mě vykázal za dveře.“
„Frank byl jiný, že?“ naznačila Lilly.
Monica souhlasila. „Frank se mi snažil pomoct. Za otcovými zády mi ukazoval, co je třeba. Co by podniku pomohlo, kdyby se tomu Dixon nebránil.“ Zaměřila se na Scottyho. „Dixon byl šmejd, zneužíval svůj vliv na mého otce ve svůj prospěch a šel proti Frankiemu.“
„V tom kostele,“ připomněl jí Scotty, „se Dixon a váš manžel bavili o zradě. Zradil Frankie?“
„Frankie a já jsme se domluvili s Brennanem, že jakmile se Frank stane ředitelem společnosti, provedeme nějaké změny. Tátova společnost přestávala udržovat tempo na trhu, potřebovali jsme modernizovat a Gerard Brennan učinil nabídku.“ Pokrčila rameny. „Kdyby s tím táta nesouhlasil, těžko by v závěti Franka určil dědicem.“

1998
Dusná noc vyhnala Monicu z postele. Přehodila si přes ramena lehký přízový pléd a bosá vyšla na balkón. Na ztemnělé obloze jasně zářil dorůstající měsíc obklopený hvězdami. Za řekou se mihotala světla nočního města, živého a rušného, ale tady byl klid. Vodní tok tlumeně hučel.
Monica přemýšlela, stejně jako v uplynulých dnech, o blížící se svatbě s otcovým přítelem Frankem Giannim. Počáteční rozhořčení a vztek na otce polevily, mladá žena nyní uvažovala zcela prakticky. V hlavě si vytvářela seznamy toho, co je třeba do svatby stihnout, kolik lidí pozvat, jaké si vybrat šaty.
Ohlédla se k rozestlané posteli. Dnes v noci v ní spala sama a lůžko jí připadalo obrovské a zbytečné, ztrácela se v přikrývkách a natřepaných polštářích, chyběla jí vůně mužského těla a pevné ruce, které ji ve spánku objímaly. Pokud to byly příznaky lásky, pak byla nepochybně zamilovaná.
„Takže to chceš vážně udělat?“ přetrhl ženský hlas poklidné ticho. Monica zpozorněla.
„Nevidím důvod, proč ne. Frank je ten nejlepší obchodník, jakého znám. Pod jeho vedením půjde podnik zase nahoru,“ ozval se druhý, tentokrát mužský hlas.
„A ta záležitost s Brennanem? Jack říkal -“
„Jack je výborný právník, zlato. Ale Monica řekla, že šlo o bezvýznamnou schůzku. Nechci se tím zabývat víc, než je nutné. Věřím jí.“
Monica nebyla schopná se pohnout, stála na prahu mezi balkónem a pokojem a ohromeně naslouchala rozhovoru ve vedlejší místnosti.
„Takže necháš všechno, co jsme vybudovali, spadnout do klína Giannimu?“
„Ty ani já tady nebudeme věčně.“
„Podnik může vést Monica. Říkal jsi, že bude tvým nástupcem. Tak by firma zůstala v rodině.“
„Zůstane v rodině. Frank a Monica se za dva týdny berou.“
A pak zazněla věta, při níž Monice přes veškeré letní horko naskočila husí kůže po celém těle.
„Takovou pošetilost ti nedovolím. Ta společnost je naše – moje a tvoje. A pokud ji má někdo získat, bude to Monica. Ať to stojí cokoli.“

2006
„Vaše matka?“ To zjištění Lilly překvapilo míň, než sama čekala. Od samého začátku tušila, že jim něco uniká. A teď to bylo tady. Sally Lazzarová, navenek poslušná ženuška, uvnitř tvrdá obchodnice, která tahala za nitky všeho, co její muž podnikal.
Monica sklopila oči ke kovové desce stolu. „Omlouvám se,“ zamumlala. „Nechtěla jsem matce ublížit, proto jsem vám to neřekla už předtím…“
„Možná zabila vašeho manžela – a vy jste jí nechtěla ublížit?“ podivil se Scotty.
„Nic nechápete.“ Monica se mimoděk dotkla přívěsku na krku. „Celý život jsem měla jen ji, to k ní jsem se chodila vybrečet, když byl otec nespravedlivý, když nadržoval Biance…“ To už jí po tvářích stékaly slzy.
„Byla jste u toho, když Frank zemřel?“
Monica zavrtěla hlavou. „Ne, chvílí před tím jsem si polila blůzu vínem. Odběhla jsem do koupelny a pak zazněly výstřely.“ Půvabný obličej se jí zkřivil při potlačovaných vzpomínkách. „Rychle jsem na sebe hodila župan a běžela dolů… ale v pokoji už byla jenom moje matka.“
„Co vám řekla?“
„Že je Frankie mrtvý. Pak mi ukázala jeho závěť a řekla, že teď jsem hlavní akcionářkou a generální ředitelkou otcovy společnosti.“ Vyndala z kabelky kapesníček a opatrně si otřela oči tak, aby si nerozmazala silnou vrstvu řasenky. „Potom jsme zavolaly policii. Matka jim řekla, že tělo najdou v Donovanově autě.“
Lilly dalo práci, aby udržela vztek uvnitř. „Od samého začátku jste věděla, že Jeremy Donovan je nevinný.“
„Máma řekla, že střílel on. Věřila jsem jí. Potřebovala jsem něčemu věřit, chápejte.“

Kat s Willem seděli se Sally Lazzarovou ve výslechové místnosti a všichni tři se vzájemně pozorovali postranními pohledy. Uvnitř vládlo napjaté ticho, které protrhl až zvuk otvírajících se dveří. Vstoupila Lilly, světlé vlasy jí spadaly na ramena a kontrastovaly s tmavě modrou látkou saka.
„Pomáhala jste manželovi vybudovat společnost, kterou on bez mrknutí oka odkázal cizímu člověku, navíc člověku, který byl podle vás připravený rodinu zradit,“ osočila Lilly paní Lazzarovou bez předchozích formalit. „Mě by to naštvalo.“
Sally odměřeně vzhlédla.
„Vás ne?“ podotkla vyšetřovatelka.
„Co tím chcete říct?“
Lilly pokrčila rameny. „Jste silná žena, paní Lazzarová. Celý život jste stála po boku svého manžela, nikdy jste si nestěžovala, že hlavou rodiny je on, zatímco vše podstatné řešíte vy. Byla jste hodná a poslušná ženuška. Ale všeho moc škodí, že?“ Zastavila se nad Sally a shlížela k ní, bez hnutí a bez jediného náznaku, co si myslí. „Co by se stalo, kdyby se Frank Gianni dohodl s Gerardem Brennanem?“
Po chvíli ticha poklesla Sally ramena. „Přišla bych o všechno.“ Zavřela oči. „Manžel nechal všechno přepsat na Frankieho, zůstali bychom odkázáni na něj. Neměli bychom nic,“ hlesla poraženě.
Lilly si ji pozorně prohlédla. „Byla jste to vy, kdo stiskl spoušť?“

1998
Jack Dixon váhavě potěškal podepsané dokumenty v rukou. Závěť Franka Gianniho odkazovala vše jeho manželce. Vše, co ještě nedávno bylo majetkem Antonia Lazzara a jeho ženy Sally. Právník cítil sucho v krku, stále se ještě nesmířil s tím, že Lazzaro poprvé v životě nedal na jeho rady. Poprvé, a nejspíš v tu nejnevhodnější dobu. Lazzaro si hřál na hrudi hada a byl příliš slepý, než aby to poznal.
Podle Dixonových informátorů, kteří sledovali každý Gianniho pohyb, probíhala tajná jednání mezi Frankiem a Brennanem o fúzi, která s největší pravděpodobností rodinný podnik zničí. Frank Gianni se chystal zaprodat dobré jméno firmy a jeho novomanželka mu v tom zdatně sekundovala.
Dixon zavadil pohledem o Sally. Žena stála u starožitného sekretáře, oči upřené do odrazu ve velkém okně, za nímž klesl soumrak. V ruce držela sklenku s vínem.
„Na Franka a Monicu,“ pozvedl Antonio Lazzaro svou skleničku a oslovení se k němu připojili. Monica přitom pohnula rukou prudčeji, než zamýšlela, a několik kapek sladkého červeného jí potřísnilo halenku. Zareagovala okamžitě. Odložila pohár, omluvila se a odběhla do haly a odtud po schodech do patra, aby se převlékla.
Sally dopila víno. „Tak, Franku, možná je vhodná chvíle na to, abys nám sdělil, jak to bude dál.“
„Nejspíš ti nerozumím, Sally,“ nakrčil Frank přelomený nos. Chutný alkohol mu pomalu stoupal do hlavy a dosud se plně nepřizpůsobil skutečnosti, že svatební cesta skončila.
„Jak dlouho bude trvat, než nás prodáš Brennanovi?“
„O čem to mluvíš?“
Dixon instinktivně přistoupil k Sally, jako by byla správná chvíle na rozhodnutí o tom, na čí straně kdo stojí. Jeho vysoká postava se širokými rameny v elegantním obleku dodávala té její nutnou autoritu. Poskytoval jí záštitu, kdyby snad chtěl někdo – kdokoli – pochybovat o jejích právech.
„Sally přestaň,“ napomenul manželku Lazzaro rozmrzele. „Tohle už jsme snad vyřešili, ne?“ Usmál se na Franka. „Pro tebe ani pro mě se převodem majetku na Franka nic nezmění. Zůstane nám dům a doživotní renta.“
Sally muže probodla nenávistným pohledem. „A s tím se mám podle tebe smířit? S doživotní rentou? Pomáhala jsem ti podnik budovat, stála jsem za každým dolarem, který jsi vydělal! Nemůžu jen tak přihlížet tomu, jak to všechno zahazuješ. Společnost měla připadnout Monice!“
„Chápu tvá obavy, Sally,“ začal opatrně Frank, ale nenechala jej domluvit.
„Nechápeš nic!“ Sáhla za sebe, nahmatala zásuvku a pootevřela ji. Mezi plátěným prostíráním ležela malá pistole, kolt s otočným zásobníkem, který tam byl připravený pro případnou obranu před zloději. A Frank Gianni zloděj byl, aspoň v očích Sally Lazzarové, která zasvětila celý život budování dokonalého světa pro svou rodinu. S ledovým jiskřením v tmavých očích namířila na Frankieho. „Lazzarova společnost zůstane v mojí rodině.“
Franka polil ledový pot. „Neblázni -“ Pravou ruku pozvedl před sebe, jako by se tak mohl chránit.
Zazněl výstřel, Frank Gianni vytřeštil oči a náraz do hrudi jej odstrčil o několik kroků vzad. Gianniho ohromné tělo zavrávoralo, jeho oči se střetly s Lazzarem, stejně překvapeným a vyděšeným. Pak přišla další rána a mužovo tělo se sesunulo k zemi.
„Sally!“ vykřikl Antonio Lazzaro. Slovo splynulo s kovovým zvukem, jak zbraň dopadla na podlahu. Trojice lidí, kteří ještě před několika okamžiky slavili, zůstala mlčky znehybněná, kamenná jako mramorové skulptury ve vstupní hale. Nahoře nad nimi práskly dveře.
První se vzpamatoval Dixon. „Antonio, musíme rychle odklidit tělo. Ať ho tady Monica nevidí.“ Shýbnul se pro kolt a strčil jej do kapsy saka, poté stáhnul přehoz z pohovky. „Sally tady zůstane a zavolá policii, kde najdou tělo.“ Za velkým oknem před osvětlenou garáží parkovalo auto Jeremyho Donovana.

2006
Bez jediného mrknutí oka, bez jediné slzy nebo projevu lítosti podepsala Sally Lazzarová své doznání. Za osm let nedala průchod výčitkám svědomí, nyní bylo pozdě. Jediné, co mohla, bylo zůstat dámou na úrovni. Za každé situace. Nechala detektiva Jeffriese, aby jí nasadil pouta zápěstí ověšená zlatými náramky. Kov zacinkal o kov.
John Stillman ve vedlejší místnosti přikývnul. Další případ byl úspěšně vyřešen, další oběť může odpočívat v pokoji, protože viník neunikne trestu. Poručík si vybavil starou novinovou fotografii, na níž byla zachycena rodina Lazzarových ve svatební den jejich dcery. Sally Lazzarová se na ní usmívala zářivým, spokojeným úsměvem. Koho by tehdy napadlo, co se skrývá pod touto maskou?

Kat Millerová s několika policisty přijela zatknout právníka Jacka Dixona. Vyvedli muže v poutech z budovy, v níž sídlila jeho soukromá kancelář. Kolemjdoucí se za ním otáčeli, poznávali jej. I kdyby mu před soudem nebyla prokázána spoluvina na vraždě Franka Gianniho, právnická kariéra byla pohřbena.
Nic není důležitější než dobrá pověst.

Rozlehlá ředitelská kancelář Lazzarovy společnosti se pomalu nořila do podvečerního šera. Lampička se zeleným stínítkem na stolku byla jediným zdrojem světla, které bledě ozařovalo tvář Moniky Gianniové. Žena seděla v pohodlném otočném křesle, po tvářích jí stékaly řasenkou zakalené slzy.
Po letech, které zasvětila práci a přesvědčování sebe sama, že jejího manžela zabil Jeremy Donovan, to byl první pláč, který si dovolila. Mezi papíry před ní stál dřevěný rámeček se svatební fotografií. Frankie držel svou nevěstu pevně kolem pasu a nakláněl se k její tváři, jako by ji chtěl políbit. Dodnes cítila jeho teplý dech vonící po doutnících.
Zavřela oči a ta silná, důvěrně známá vůně ji obklopila, jako by Frank stál vedle ní. Zaklonila hlavu a vdechovala ji, zhluboka a dojatě.
Frank ji něžně políbil na tvář, jeho rty se zlehka dotkly hebké kůže. Monica poplašeně otevřela oči, ale zachytila už jen ztrácející se obrysy postavy. Rozloučil se, bylo na čase jít dál.

Toni s Nickem se zastavili před osvícenou výlohou klenotnictví. Žena si se smíchem prohlížela šperky, přívěsky a prstýnky, dvojice náušnic zavěšené na jednoduchých stojanech, aby vynikla jejich krása. Nick na několik z nich ukázal prstem, ale ona vždy jen potřepala hlavou.
Povídali si, smáli se a po mnoha dnech, kdy se kvůli pracovnímu vytížení nevídali tak často, si vychutnávali společné okamžiky.
Toni vesele kývla na sametovou podušku, na níž byly vystaveny snubní prstýnky. K jejímu překvapení Nick pokrčil rameny, vzal ji za ruku a vedl ji ke vstupním dveřím zlatnictví.

Bianca Lazzarová stála ve stínu a nervózně těkala očima na druhou stranu cesty. Přesně v devět se kovová vrata otevřela a Jeremy Donovan vyšel na svobodu. Byl stejně vysoký, jak si jej pamatovala, měl široký hrudník a vypracované svaly na silných pažích. Rozcuchané vlasy měl teď o něco delší a neupravenější, na tváři mu rašilo několikadenní strniště vousů. Osm let jej proměnilo. I na tu dálku jí připadal mužnější a zachmuřenější.
Když pohlédl jejím směrem, s pokusem o úsměv nejistě zvedla ruku a zamávala mu na pozdrav. Nejraději by se k němu jako malá holka rozběhla, objala ho a řekla, že pro ni se za tu dobu nic nezměnilo. Kdyby ji požádal, sedla by k němu do auta a odjela. Kamkoli.
Muž zůstal na okamžik stát, díval se a před sebou viděl dívku, která k němu kdysi tajně utíkala. Kterou chtěl odvézt třeba na konec světa a strávit s ní zbytek života.
Nakonec se otočil a pomalu odcházel podél vězeňské zdi, co nejdál od Bianky Lazzarové a světa, který je od sebe odloučil. Kdysi s ní chtěl utíkat. Dnes si přál zapomenout.

COLD CASE