Slova pronesená do ticha

Otevřít oči a vidět nad sebou bílé nemocniční světlo není samo o sobě žádnej med. Ale když k tomu přidáte i to, že se nemůžete skoro hýbat přes vrstvu hadiček, to už je sakra špatnej pocit.
A tohle se stalo mně. Nejdřív jsem se pokusila vyhrabat zpod deky páchnoucí dezinfekcí a trochu se posadit, ale moje svaly mě odmítly poslouchat. Takže jsem jen tupě zírala na to světlo a vybavovala si, proč tu ležím.
„Ahoj.“
S námahou jsem otočila hlavu na židli vedle postele. Nepamatuju si, že by na ní předtím někdo seděl, ale dneska už se nedivím vážně ničemu. Návštěvník byl kluk, asi o pár let starší než moje maličkost. Právě si připaloval cigaretu a přidrzle se na mě usmíval.
„Jak se ti tu leží?“
„Blbá otázka.“
Než jsem si stihla uvědomit, že to říkám nahlas, bylo pozdě. Kluk se ale zasmál a vyfouknul pruh namodralýho kouře přímo na mě.
„Já jsem Tomáš.“
„Míša.“
Chvíli jen tak seděl a kouřil, bez ohledu na to, že to se tady URČITĚ nesmí. Pak típnul cigaretu (o tu naleštěnou podlahu) a naklonil se ke mně.
„Co si myslíš o kouření?“
„Cože?“ nechápavě jsem na něj koukala.
„No ptám se tě, co si myslíš o kouření.“
„A proč se mě na to ptáš?“
„Zajímá mě to.“
Jeho odpověď mi vyrazila dech, tak jsem se jenom usmála a řekla:
„To je přece každýho věc.“
„Jo to je, ale kdyby tvoje dítě kouřilo, to by ti nevadilo?“
„Jasně že vadilo…“
„A neměla bys třeba špatný svědomí, protože jsi mu v tom nedokázala zabránit?“
„Asi jo. Určitě… Proč se o tom bavíme?“
„Jen tak.“
„Aha.“
Chvíli bylo ticho, jenom Tomáš si zapálil další cigaretu. Spokojeně z ní potahoval, zatímco mě pozoroval. První prolomil mlčení on.
„Proč máš ráda motorky?“
„Co? No… Ani nevim.“
„Copak ty nevíš, proč máš ráda nějakou věc?“
„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“
„To bys měla!“
„Proč?“
„Je důležitý vědět, proč máš něco v oblibě.“
„Dobře, tak asi proto, že každá jízda na motorce je jako jízda na atrakci na Matějský. Adrenalin, víš? A taky se na ní cítim dobře.“
„Máš hodně kamarádů?“
Náhlá změna tématu mě zase vyvedla z rovnováhy, takže jsem chvíli jenom tupě koukala na to pitomý bílý světlo.
„Vlastně ani ne. A neptej se prosím proč.“
Usmál se tím svým úsměvem a zapálil si další cigaretu.
„Míšo? Uvažovala jsi někdy o smrti?“
„Myslíš o sebevraždě?“
„Ne, o smrti jako takový.“
„Začínáš mi nahánět husí kůži. Co tu děláš?“
„Odpověz mi.“
„Určitě jsem o ní uvažovala, to asi každej ne?“
„A na co jsi přišla?“
„Teď máš odpovídat ty.“
„No jo, promiň. Na co ses ptala?“
„Co tu děláš.“
„Povídám si s tebou o smrti.“
„Bezva, vážně díky za odpověď.“
„Nemáš vůbec zač. Tak na co jsi přišla, když jsi o smrti uvažovala?“
„Nepamatuju si to.“
„Vzpomeň si.“
„Proč?“
„Chci to prostě vědět.“
„Tohle je pěkně blbý téma.“
„Ani bych neřekl, naopak, je to docela zajímavý.“
„Ty tu neležíš a nemůžeš pohnout skoro ani prstem.“
„To je fakt.“
„Tak vidíš.“
„Ale právě proto je možná třeba se zamyslet.“
„Ach jo… No dobře. Myslim si, že smrt je nevyhnutelný zlo.“
„Zlo?“
„Jo.“
„Hm, to jsem ještě neslyšel. Objasni mi to.“
„Copak mi nikdy nedáš pokoj?“
„Časem možná ano.“
Zasmála jsem se, ale Tomáš se na mě dál vyzývavě díval. Povzdechla jsem si a snažila se utřídit si myšlenky.
„Nebylo by bez smrti na světě líp?“ zeptala jsem se ho.
„Ne.“
„Víc mi k tomu neřekneš?“
„Ne.“
„Dík za sdílnost.“
Tentokrát se zasmál on a nahnul se ke mně ještě víc.
„Smrt je jako konec příběhu, kterej jednou musel přijít, i když se to snažíme oddalovat, jak to jde. Smrt je jako první polibek – bojíš se ho, ale vždycky zjistíš, že to nebylo zlý.“
Chvíli jsem nad jeho proslovem uvažovala.
„Asi máš pravdu, ale to zjistím až časem… Teda doufám.“
„Na vlastní kůži určitě.“
„A jinak?“
„Dřív než si myslíš.“
„O čem to mluvíš?“
„Zjistíš to sama.“
„Řekni mi to.“
„Nemůžu.“
„Prosím!“ zajíkla jsem se a stáhlo se mi hrdlo.
Povzdechl si a upřel na mě oči plný smutku. Pak mě lehce pohladil po tváři a řekl:
„Pamatuješ si na včerejšek?“
„Moc ne.“
„Byla jsi s kamarádama v hospodě.“
„No jo, máš pravdu, ale jak tohle víš?“
„A pila jsi?“
„Myslim, že ne.“
„Omyl, měla jsi jedno pivo.“
„Možná máš pravdu. A co?“
Dal mi letmou pusu na tvář a zašeptal mi do ucha:
„Musím jít, Míšo, za chvíli se dozvíš zbytek příběhu. Jenom pamatuj, o čem jsme si povídali.“
Než jsem stihla cokoli říct, vyšel ze dveří. Jediné, co po něm zbylo, byl kouř z cigaret a tři nedopalky na podlaze.
Asi jsem usnula, nejsem si tím jistá. Vzbudila jsem se a nade mnou stáli rodiče. Máma byla ubrečená a táta se tvářil nezvykle vážně.
„Míšo…“ vzlykla máma a objala mě.
„Mami… Co se stalo? Co mi je?“
„Budeš v pořádku, jen jsi celá polámaná a pochroumaná.“
„Já… Nic si nepamatuju.“
Máma s tátou se po sobě mlčky podívali.
„Míšo… Martin je po smrti. Včera jsi s ním jela na motorce… Vyhýbal se protijedoucímu autu a dostal smyk, ty jsi ale spadla z motorky hned, jenže on… Sjel s ní až pod to auto. Neměl šanci přežít, převálcovalo ho.“

Nemohla jsem se nadechnout. Martin, kamarád ze školy. Vždycky jsme se předháněli, kdo má lepší motorku, kdo víc řeže zatáčky. Slzy mi tekly po tvářích a já bulela jak želva.

Rodiče po chvíli odešli a nechali mě samotnou. Vzpomněla jsem si na Tomáše, na jeho slova o smrti. A pak mě napadlo, kam se poděly nedopalky a proč už není v pokoji bílo od kouře.
Došlo mi, proč si se mnou Tomáš povídal o smrti.

Věděl totiž, že tu motorku jsem původně měla řídit já.

Zatracený svědomí!