Bílé růže

Vidím dívku.Krásnou dívku.Má černé vlasy a tmavě hnědé oči.Jde po ulici s kyticí bílých růží.Najednou se otočí a usměje se na mě.Ten pohled si budu pamatovat do smrti.Je tak láskyplný,zarývá se mi do srdce a naplňuje mě příjemným pocitem,že bude vše zas dobré.Všechny mé problémy se vyřeší a já budu navždycky šťastná.Pak ale příjemný pocit vystřídá hrozná úzkost.Sevře se mi hrdlo.Ta dívka jde totiž po přechodu,ke kterému se řídí černé auto.Na tento pohled už také nikdy nezapomenu.Snažím se auto zastavit.Křičím: ,,STOOOOOOOOP!!!“Ale nic není slyšet.Strach mi ucpal ústa a svázal všechny končetiny.Vlastně křičím jen v duchu.Jen v duchu k tomu autu běžím.Ve skutečnosti se však nehýbám.Mé rty se vůbec nepohybují.Nevydám ze sebe ani hlásku.

Vidím,jak černé auto naráží do nebohé dívky.Bílé lístky růží vyletí do vzduchu,jak je dívka upustí z ruky,zatímco ji začne drtit obrovský kovový kolos.Takhle končí krása,křehkost?Copak v našem světě už takoví lidé nemají nejmenší šanci na přežití?Stačí jediný okamžik a všechno skončí.Ještě chvíli vidím,jak se krásné čisté okvětní lístky třepotají ve větru,než dopadnou na chodník,kde je zadupou nohy několika lidí,kteří jsou svědci neštěstí. Narozdíl ode mě se mohou hýbat.

Jen tiše sleduji dav těch lidí,jako divák sleduje utkání v televizi.Musí tu být strašný hluk,ale já vůbec nic neslyším.Snad jen tlukot mého srdce.Snad jen proud úzkostných myšlenek v mé hlavě.Všechny smysly my však postupně vypovídají službu.Stojím pořád na místě a nevnímám ani čas.Přijíždí policie a záchranka.Už je pozdě.Dívka i růže jsou úplně na padrť.Přemýšlím,jestli se vůbec ještě někdy pohnu,ale pak za sebou ucítím něčí dech.

,,Pojď.Už je čas.“Ozve se za mými zády.,,C..co?!“Říkám stále ještě v duchu. Začínám se bát.Co se to jen děje?Lidé,kteří si mne nevšímají,světla policejních majáků, malátné tělo mrtvé dívky a ještě navíc nějaký tajemný hlas.,,Nechápeš?Ta dívka jsi ty.Jsi po smrti.“,,To..to není možné,vždyť jsem tady!!“Křičím,ale z úst mi nevyjde ani hláska.,, Jen podívej na lidi,nevnímají tě.Proč?Protože jsi jen duch.Duch,který přišel do budoucnosti a viděl tak svou smrt.“,,C...co se mnou teď bude?“Ptám se a konečně si uvědomuji,že už mluvím nahlas a mohu se i hýbat.Otočím se.Nikdo za mnou nestojí.Jako bych mluvila se vzduchem.

Nesnáším,když mám vize.Někdy vidím i věci,o kterých bych nejraději ani nevěděla.

,,Jednu kytici bílých růží,prosím.“Otočím se na prodavačku,která na mne už notnou chvíli volá co si přeji.