Ztracená naděje aneb prohra přichází i když už máme vyhráno.

Kolikrát už tu byla a pokaždé to tu bylo stejné.Je tu i dnes,tak proč si tu připadá jako cizí a proč jí přijde, jako by stála někde úplně jinde?Zase je tu sama,všichni ostatní sedí doma v teple se svými rodinami a nebo se někdo společně baví,smějí se a vědí že mají jeden druhého.To jen ona stojí na tom prokletém mostě a svádí tolikrát již vyhraný boj.Tak proč je tu znova?Ale jednou prostě musí přijít prohra.Ví,že jednou tu bude stát naposledy a skočí vždyť proto tu,už tolikrát stála.Byla připravená a odhodlaná vzdát se všeho co ještě měla jen proto,aby byla aspoň chvíli šťastná.Pokaždé,když tu stála tak zranitelná a jen tak se držela toho rozviklaného a zrezlého zábradlí,přemýšlela nad tím kolikrát se sem ještě tak vrátí.Koukala pod své nohy tam hluboko dolů,kde jí snad jednou potká štěstí.Jakoby sama řeka na ní volala: „No tak skoč.Udělej to přeci nemáš co ztratit.“Už tolikrát odolala tomu temnému hlasu a neskočila pokaždé našla novou naději.I dnes hledá.Tak kam se schovala?Najednou má strach,že je schovaná někde hluboko a dnes je právě ten den kdy tu stojí naposled.Zmrzlé zábradlí jí mrazí do rukou a začíná jí být čím dál tím větší zima.Chce jít domů,ale ví že nemůže,ještě nevyhrála.Nikdy z boje neutekla tak ani dnes.Zmateně se rozhlíží kolem a do očí se jí ženou slzy."Tak kde jsi?Kam jsi odešla?Přece mě tu nenecháš samotnou.Vrať se! Prosím."Už je tma,zvedá se chladný vítr a začíná sněžit.Vločky poletují sem a tam a dopadají plačící dívce,která hledá svojí ztracenou naději přímo na její promrzlé ruce,které se stále drží zábradlí železného mostu.Pomalu se smiřuje s tím,že dnes je tou poraženou.Pouští se jednou rukou,aby si setřela slzy,které tak studí.Opět skloní hlavu dolu pod své nohy a přemýšlí nad tím proč najednou má strach?Pokaždé jsem přece šla s tím ,že právě ten den muže být pro ní dnem prohry.Pokaždé věděla,že už se nemusí vrátit zpátky.Nikdy za tu dobu co jsem chodila se nebála malého kroku,diť přece věřila,že tam najde štěstí,které tu nenašla.Tak proč teď má strach a pláče?Bylo to její rozhodnutí a nikdo jí sem neposílal,přesto šla i když věděla co se muže stát.Nemusí skočit,když nechce tak proč nejde domů?Proč tu pořád stojí jak přikovaná,kouká se dolu a se slzami v očích hledá poslední zbytky naděje.Ty,které jí dovolí jít domu s pocitem,že zase vyhrála sama nad sebou.Najednou někdo zašeptá: „No tak podej mi ruku a pojď domu.Neboj se porážky a přelez to zábradlí.“ Třesoucím se hlasem odpoví: „Nemohu,nemohu odejít, aniž bych dokončila co jsem začala.Přišla jsem bojovat,teď nemohu odejít.“Ale neznámý hlas se nenechá odbít: „Víš,že dnes prohraješ tak pojď dokud máš čas.Nemusíš hledat ztracenou naději,diť ty jsi jí už našla.Víš kde je schovaná,tak pojď zpět prosím.Až teď se dívka otočí a uvidí tvář neznámého hlasu,která se ovšem během pár vteřin rozplývá a na místě kde,ještě před pár okamžiky stál její otec nezbylo nic. To otce byl tou ztracenou nadějí.Opět zvítězila sama nad sebou.Venku je opět takový mráz jako tehdy,kdy se stala ta autonehoda,při které zahynul dívčin otec.Utírá poslední stékající slzy a chystá se přelézt zábradlí.Zima,mráz,kluzké zábradlí.nalezená naděje,vítěztví,ticho a pád,který oznamuje dívčinu prohru.