Vlčí mák

Mým domovem je pole. Nikdy jsem neviděl nic jiného než pole. Občas nějakou tu myšku, hraboše, ale jinak samé hrudky seschlé půdy. Vždycky jsem byl spíše samotář, ne že bych kolem sebe neměl dost stejně nebo přibližně stejně starých sousedů, ale nebavily mne jejich stesky, kdo má zářivější sukénku, nebo komu vítr cuchal lístky delší dobu. Rád jsem si prohlížel krajinu kolem sebe. A že se za dobu mého života změnila! Jednou,to bylo krásně. Všechno kvetlo, vonělo a ptáčci zpívali. A přesně v této době jsem přišel na svět já. Podruhé se ukázala příroda z té horší stránky. Přišla parna. Slunce neustále svítilo a moje červená sukénka od ustavičného žáru začala žloutnout. Pociťoval jsem, že můj život se rychle chýlí ke konci. Myslíte si, čím zajímavý může být život drobné polní květiny (pro ty méně chápavější dodávám, život vlčího máku?)
Možná se však budete divit, pokud budete číst dál.
Byl přesně jeden z těch neskutečně horkých dnů, o kterých jsem se již zmiňoval. Pozoroval jsem, jak moje sukénka stále víc žloutne a usychá. Bezmocně jsem se jí snažil načechrat. Uniklo mi pár vzdechů nad nudou, kterou jsem prožíval. Z mého přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta (tedy o naprosto nedůležitých a zbytečných věcech) mne vytrhl křik. Ano, znal jsem povyk těch malých lidských mláďat, ale tohle bylo jiné. Nebyl to veselý dětský pokřik, ale vystrašený křik člověka v záchvatu paniky. Jak se hlas přibližoval, poznával jsem, že se jedná o dívku. O k smrti vyděšenou dívku.
Za chvíli jsem jí viděl. Byla moc krásná. Taková lehoučká, jemná, běžela, jako by se vznášela a pod jejíma nohama nelehlo ani stéblo trávy. Kochal jsem se pohledem na její dokonalou krásu. Její opětovný výkřik hrůzy mne však vrátil do reality. Za malý moment jsem měl tu čest poznat na vlastní oči důvod jejího strachu. Byl to černovlasý mladík, z jeho očí sršely blesky a chtíč.
Běžel za ní a rozzuřeným hlasem volal: „ Stejně mi neutečeš! Celou dobu jsi mne odmítala, vymlouvala ses na spoustu věcí, aby sis mne nemusela vzít. Ale já Tě chci! Rozumíš? Nebudu mít pokoj, dokud Tě nedostanu! A já Tě mít budu! Kdybys byla rozumná, teď jsi mohla ležet v mém náručí, v teple mé postele a v bezpečí mého domu. Tím vším jsi pohrdla. Ale já se Tě nevzdám. Neutíkej, nemá to cenu! Stejně se Tě zmocním, neštítím se násilí! Mám na Tvé tělo plné právo! “
Zdál se mi opilý. Tohle přece nemůže říkat člověk, který je při smyslech, natož, aby to splnil! Mýlil jsem se. Mohl to splnit. Přesvědčil mě o tom za pár okamžiků, kdy dívku dohnal, surově popadl za ruku a smýknul s ní na zem. Soucítil jsem s tou křehkou bytostí. Přímo jsem v listech cítil bolest, kterou musela prožívat. Křičela. Nemohl jsem to vydržet. Surovec se svalil na svou oběť. Drtil jí v železném sevření svých paží kousek ode mne. Potom z ní strhal šaty a hrubě vnikl kolenem mezi její bělostná stehna. Dál nevím, bylo to jako zatmění. Stále slyším její stupňující se výkřiky hrůzy.Potom náhle ustaly…A já………
Kdybych měl ústa…..mlčel bych. Kdybych měl oči……zavřel bych je. Kdybych měl uši………zacpal bych je, abych nemusel slyšet úpění její rtů. Kdybych měl nohy……………..utekl bych, jako by to v dnešní době plné lží a intrik udělal každý, jen abych se nemusel dívat na tu krutost. Jsem sobec, vím, ale ukažte na někoho, kdo nemá chyby. Každý je za své chování po právu potrestán. Tak jako já za své sobectví.
Když násilník dokončil své kruté dílo, odfrkl si, sklonil se a…..Jediným pohybem své špinavé ruky ukončil můj krátký život tak, jak to udělal tomu krásnému stvoření vedle mne. Přesně v tom okamžiku se spustil déšť. Zcela sobecky jsem si jist, že to nebe plakalo, pro naši smrt.