SAD LIFE

Měla jsem strach, ocitla jsem se na cestě, kde krajinu tvořily čerstvě rozkvetlé stromy,mnoho druhů jarních květin,ale živou bytost by tu nikdo nespatřil.Cesta byla příliš kamenitá,proto tu člověk musel dbát na každý svůj krok.Touhle cestou chodím už od svého narození,ale nikdy jsem nedošla až do tohoto úseku,kde moje pozornost musela být o mnoho větší.V okamžiku, kdy jsem se ptala sama sebe,proč mě vlastně na cestě nikdo nedoprovází,jsem uviděla něco,co mě velice překvapilo ..Přes cestu vedl obrovitánský kořen stromu a těsně za ním ležela dívka se slzama v očích.V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než jí vzít do náruče a odnést ji na místo,kde bude jistě bezpečněji..Dívka mi později sdělila,že přišla o přítele a o nejbližší kamarádku.Já se zamyslela a rázem bylo vše jasné.Nikdy se jí nestalo,aby po té cestě chodila sama,vždycky jí někdo doprovázel.A nyní,neměla s kým jít. Neměla moc sil,všichni jí opustili,ale ona musela jít po cestě dál a ze samého zármutku došla až na tuto cestu samoty. Už uběhlo mnoho času od oného dne a dívka nabrala mnoho sil. Velice jsme si rozuměly a po cestě chodily vždycky spolu. Byly jsme šťastní,já poznala co je to kamarádství a ona začala znovu veřit,že příjde zas to dobré. Jednoho dne se ale rázem všechno změnilo. Matka oné dívky mi přišla oznámit,že jí srazilo auto, a že leží v nemocnici. Chtěla jsem jí navštívit,ale bylo mi řečeno,že by to nebylo rozumné. Že je na tom moc a moc špatně,že nikdo neví jestli přežije. V hlavě mi problesky všechny vzpomínky,všechny zážitky co jsme spolu měly. Druhý den dívka zemřela a já se tou cestou plahočila znovu sama s velkou ránou na duši. Trvalo moc dlouho, než jsem našla cestu,kde si lidé rozumí,mají se velice rádi a nežijou samotou. Mám tedy mnoho přátel, přítele,ale strach o druhé už mi nikdo nevezme.Nesmí se opakovat minulost.