Ona+on=se oni???

Seděla na lavičce v parku. Byl to takový ten vzorový letní den. Ten, kdy je jasno, slunečno a všichni mají dobrou náladu, usmívají se a mají chuť létat. Každý kdo procházel se právě takto cítil, ale ona ne, ona seděla a očima plnýma slz se koukala do prázdna. Nevnímala tu krásu dne, to štěstí ostatních, protože ona neměla proč být šťastná. Dříve jediný smysl jejího života se jí teď vytrácel před očima, všechno, čemu věřila se jí teď vytrácí, kluk, kterého miluje se chová divně, nechce nikam jít, nechce se s nikým vidět, s nikým mluvit… Dokonce ani s ní ne, a to ji trápí asi nejvíc. Je to její chyba? On sice tvrdí, že ne, ale ona cítí opak. Moc ho miluje a nechce ho ztratit-nikdy. Ale co má dělat? Už tolikrát za ním chtěla jet, tolikrát ho přesvědčovala, aby šel ven, tolikrát mu psala, že ho miluje, tolikrát celou noc nespala a plakala, tolikrát už držela žiletku v ruce, ale věděla, že když se jednou řízne, i kdyby to bylo sebemíň, že by to zase přehnala. Že by si zase chtěla podřezat žíly. Každý jí říká, že za to jí nikdo nestojí a při tom si myslí, že zrovna oni jsou ti, co by jí za to stáli. Ale všichni se mýlí. Ona si myslí, že by jí zato nikdo stát neměl, a ne že nestojí. On je ten jediný, kdo jí za to stojí. Problém je, že on to asi nic z toho neví. Neví, že on je ten jediný, kdo jí za to stojí, neví, jak se právě pro něj trápí, neví, co teď cítí, co se jí honí hlavou. Jediné, co snad ví, je že ona ho miluje, protože mu to pořád opakuje, pořád mu to připomíná a pořád doufá, že on ji taky pořád miluje.

A jak tak sedí, pláče a přemýšlí hlavou se jí honí myšlenka, že možná kdyby si ty žíly podřezala, tak by mu došlo, že ho opravdu miluje. Možná by si uvědomil, že je to pravda a třeba by s ní zase mluvil, chodil ven, zase by prožívali ty nádherné společné chvilky, jako před tím a tohle všechno by se časem aspoň trochu zapomnělo…možná…

A každý, kdo ji zná a má ji rád může jenom doufat, že tahle myšlenka u ní nezvítězí, že se neodhodlá to zkusit…