Dny, týdny a měsíce

Je podzim. Barevné listí padá ze stromů a jako tichý koberec pokrývá příjezdovou cestu ke hřbitovu. Brouzdám se jím, zachumlaná do teplého kabátu. Na hřbitov chodím pravidelně každou neděli. Již častokrát mě přátelé zvali, abych s nimi vyrazila do kina nebo někam ven, ale já zatvrzele odmítala. Neděle prostě byla takovým posvátným dnem. Pravda, nedávno ke mně přišla mamka a trpělivě mi několik hodin vysvětlovala, že čas všechny rány zahojí a že to všechno přebolí. Vím to. Za rok, za dva pomine i ten poslední pocit lítosti a já se budu vracet na hřbitov jen málokdy. Ale ještě než to nastane, musím si vytrpět tohle.
Brána se za mnou se skřípotem zavírá. Projdu pod vysokými, statnými kaštany až stanu před jedním z mnoha hrobů. Tenhle je však pro mě něčím jiným. Přelétnu očima zlatý nápis na mramorové desce. Zde leží..........,...Sklopím oči. Nápis znám zpaměti. Četla jsem ho stokrát, snad i víckrát. Lukáši,....kdybys věděl, jak moc mi chybíš. Položím na náhrobek bílou růži, symbol naší společné lásky, a snažím se odolat přívalu slz, které mě pálí v očích. Pak tiše zašeptám to láskyplné zaklínadlo miluju tě a tiše se ze hřbitova vytratím.

Je jaro. Od jeho smrti uplynul už skoro rok a půl. Cítím, že dnes jsem připravená. Dlouho jsem sváděla ve svém nitru souboj, ale nakonec jsem zvítězila. A teď tady stojím, v bílých letních šatech, před hrobem svého přítele. Opět na katafalk položím růži. Tentokrát ale zašeptám něco jiného...
,, Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu... Ale myslím, že konečně přišel čas zase začít žít. Vím, že bys nechtěl, abych se zbytečně trápila. Jak jsi mi jednou řekl, osud každého z nás je napsaný na večerním nebi, mezi stovkami malých svítících lucerniček. Už tenkrát jsi věděl, co se stane. Snažil ses mě na to připravit. Tenkrát jsem tvým slovům nerozumněla, avšak dnes je chápu. Děkuji ti za všechno.....," Otočím se a odcházím. Když stojím venku za bránou, pomalu, zhluboka se nadechnu. Za chvilku vyrážím do kina s kamarády. Musím jít, abych to stihla...