17.8.2007 - Sen

Bylo pěkné odpoledne a já s vodáky sjížděl jednu z divočejších řek. Překonávali jsme malé jízky a rychlejší úseky řeky, až jsme se dostali k překážce, která se velmi podobala rybím přechodům. Rozdíl hladin byl dost velký a místo klasického přepadu, nebo šlajsny byl přejezd pro vodáky řešen spoustou po sobě jdoucích betonových schodů ohraničeným betonovými zdmi. Když jsme se dostali na hranu, někoho z kamarádů napadlo, že by bylo skvělé sjet to pozadku a vrhl se dolů. Následoval jsem ho. Parádní zážitek až na naražený zadek, za který mohl nižší stav vody. Hned pod schody se řeka stáčela ostře doleva a bylo třeba se včas dostat ze silného proudu ke břehu, protože následovala obří skalní kaskáda a nedostat se ke břehu by znamenalo skončit kdesi pod skalními útesy. Nechápu, jak pod touto překážkou mohl být tak silný proud vzhledem k nedostatku vody na schodech, ale bylo to tak. Najednou jsem se ocitl až pod kaskádou, zřejmě jsem se rozhodl dál nepokračovat a pod ní sem se dostal pěšky. Čekám a koukám, co se bude dít. Dlouho nic až … tu se na hraně objevila gumová špice raftu. Naštěstí se mu podařilo najet si přímo do jazyka a plynule sklouznout po šikmé vodní stěně do bílé pěny, kde se lehce ohnul v půli a hned nato vystřelil dále. Zadák duchaplně zareagoval, dal povel a raft nasměrovali do vracáčku kousek pod sešupem, kde čekali, co se bude dít dál. Oddechl jsem si a tiše jsem s nimi prožíval velké vítězství. Můj zrak se opět vrátil k vrcholku skaliska, kde se začala tvořit tlačenice a v tu chvíli mi bylo jasné, že to nemůže dobře dopadnout. Do proudu se dostalo více lodí naráz, ne však rafty, ale doubly a kajaky a rozběsněná řeka si s nimi začala hrát, jako by jim chtěla ukázat, kdo je tady pánem. Jeden kajak, z mého pohledu úplně vlevo byl odstrčen doublem vedle a odhozen na skálu. Půl útesu padal obličejem ke zdi a do vody dopadl hlavou dolů. Nejen že přišel o pádlo, takže se neměl jak otočit zpátky, ale byl i pěkně dezorientovaný, tak vykopl šprcku a po krátké rvačce s proudem mu museli kolegové pomoci na břeh. Mnohem hůře dopadla druhá posádka. Najeti byli sice dobře a dolů letěli také pěkně, ale kdo mohl tušit, že si buben z dřívějších deštivých dnů podržel pár pěkných stromů i s odrbanými větvemi a protáčel je pod spádem stále dokola. Nepřál bych si vidět háčkovu hrůzu v očích když padal právě na jednu z těchto větví. To už rafteři vyskákali z plavidla a plavali pomoci. Společnými silami se jim podařilo vytáhnout háčka z vody bohužel s větví jdoucí dotyčnému skrz hlavu, která mu bezvládně visela dozadu. Dva lidi drželi tělo a ostatní přidržovali větev, která mu vycházela z jedné strany okem a z druhé prasklou lebkou kousek nad zátylkem. Z rány mu vytékala tekutina, která nebyla pouhou krví. „Tohle je konec, tomu už nepomůžeme“ co víc se vodákům honilo v tu chvíli hlavou… nevím, ale vím, že já se nemohl ani pohnout, nemohl jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Když položili kamaráda na břeh, ještě se snažili o první pomoc, přestože muselo být každému jasné, že se jedná o zranění neslučitelné se životem. A tak na břehu leží tělo, kolem stojí skupina tiše přihlížejících a voda padá dál jakoby se nic nestalo a připisuje si další bezvýznamnou oběť.