Oči

Rychlá jízda.Jak moc ji milovali, jen tak se prohánět společně na motorce,nic jim v těch chvílích nechybělo.Byly oba šťastní-adrenalin,vzrušení,volnost a svoboda-jejich společný svět.

Je to,už dávno,co se na závodní dráze poprvé potkali.Nevěřila na lásku na první pohled a přece ji poznala.Motorky a fotografování bylo jejich společným koníčkem.Tisíce fotek,které zdobily jejich malý byt.Byly dokonalé,na každé z nich vypadala,jako královna.Ten úsměv,vlasy a ty, tak nádherné,hluboké,hnědé oči plné štěstí.

Už zase sešlapují plyn,jako už tolikrát předtím.Už zase byly oba volní.Jedna projetá zatáčka za druhou,další a další najeté kilometry,stupňující se adrenalin a jízda plná svobody,ještě celá před nimi.Dnes cítila,že si tu jízdu prostě musí naplno užít.Snad,jakoby měla být poslední.

Tak a už jsou zase tady.Mladá dívka slézá z nádherné motorky a sundává si přilbu.Prohodí vlasy a otočí se na svojí lásku.Zase ten její neodolatelný usměv a ty tajemné oči.Ruku v ruce odcházejí společně domů.“Už se moc těším,až vyvoláme ty dnešní fotky miláčku“ prohodí a usměje se.Po osvěžující sprše sedí Tereza v Patrikově objetí na sedačce v obýváku a oba sledují televizi.

„Co tam dneska dávají?“ zeptá se Terezka.
„Nic zajímavého“ zašeptá Patrik.
„A co kdybychom vyvolali ty fotky z dneška?Stejně tam nic nedávají a já ti pomůžu.Prosím zlato“ hezky poprosí a usměje se.
„Fajn tak prosím tě dojdi pro foťák je položený na skříni u okna ty víš.Děkuju beruško."Políbí jí.

Terezka se sebere a jde pro foťák.Proč ho sakra dal tak vysoko?To určitě udělal naschvál a nahlas se zasměje.Stojí na špičkách a rukou se ho snaží nahmatat.Nedosáhne na něj je moc vysoko.“Patriku já na něj nedosáhnu,pojď mi prosím pomoct“zavolá.Ještě to,ale zkusí.Zase jako před chvílí stojí na špičkách a hmatá na skříni.Na něco narazí,pohled upře nahoru a najednou na ní padá nějaká plastová láhev a zní se lije nějaká tekutina přímo do jejích očí.“Ááááááááá pomoc“ křičí,dlaněmi si skrývá oči a v křečích leží na podlaze a pláče.Patrik okamžitě běží za Terezou.Jen co jí uvidí na zemi,ihned začne volat záchranku. „No ták Terinko vydrž prosím sanitka,už je na cestě.“Sanitka je do 10-ti minut na místě a převáží dívku do nemocnice.Patrik jede za nimi na motorce.Dívku okamžitě na nosítkách odváží na sál.Patrik chodí před operačním sálem sem a tam minuty se mu zdají být nekonečné.Oči plné slz,hlavu plní výčitky a myšlenky co bude dál.Po čtyřech hodinách čekání vychází doktor a oznamuje mladíkovy,že přijeli pozdě.Látka účinkovala,až extrémně rychle,poškodila dívce zrak a ta oslepla. „Je mi líto.Běžte teď domu vyspěte se a přijďte zítra ráno to budeme vědět víc."Mladík prochází nemocniční chodbou až ven před nemocnici.Nasedá na motorku a jede domů.Odmyká byt ve,kterém ještě před pár hodinami společně seděli na pohovce a smáli se.Všude kam se podívá na stěnách vidí fotky Terezky.Ničího to,je to přece jeho vinna,kdyby jí tam neposlal nic z toho by se nestalo.V záchvatu vzteku začne strhávat všechny fotky ze zdí.Únavou se sesune na zem,neutěšitelně pláče a buší pěstmi do země. „Nééééé to se nemělo stát Terezko promiň.“ Pláč vyčerpaného mladíka utichá a on usíná.Ráno se probudí a spěchá do nemocnice za svojí Beruškou.Nasedá na motorku a jede přímo za ní. „Dobrý den“ pozdraví doktor a vybídne chlapce aby se posadil.
„Děkuji.Tak co jak je Tereze?“ zeptá se vyděšeným hlasem Patrik.
„Víte je mi opravdu líto,ale jak jsem již řekl dneska v noci látka,která byla obsažena v té nádobě dívce na tolik poničila zrak,že oslepla.“
Takovou beznaděj ještě chlapec nezažil.
„Už se s tím opravdu nedá nic dělat?“snaží se nalézt nějaké řešení.
„Je tu jedna možnost,jedná se o transplantaci oční rohovky,která by dala možnost dívce znovu vidět.Ale operace je příliš riskantní a nemáme dárce.“
Patrik skloní hlavu a nic neříká.Pak upře pohled na doktora :
„Já budu ten dárce kvůli mně přišla o zrak obětuji se je mi jasné,že už neuvidím,ale jsem pěvně rozhodnut jí ho vrátit.“
„Nejdříve musíte jít semnou,podepsat nějaká papíry o dobrovolném rozhodnutí a pak se podrobit nezbytným testům.Bude-li vše v pořádku mohli by sme dívku operovat už zítra.“
Chlapci svitla naděje.
„Ano. Děkuji vám.“
Patrik se chystá podepsat formuláře a za chvíli odchází na testy.

Po 5-ti hodinách.......

„Tak vaše testy dopadly výborně,vaše oční rohovka může být dívce transplantována.Tak teď můžete jít domu,Terezka stejně spí. A zítra se tedy sejdeme tady v půl desáté.Naschle“ Doktor podá chlapci ruku a jde ho vyprovodit před ordinaci.Patrik se otočí a zašeptá tiché „Děkuji“.
Odchází,nasedá na motorku a jede se naposled projet 3tří hodinová rychlá jízda plná adrenalinu,tak jak to oba milovali.Po příjezdu domu si zabalí všechny své věci,všechno co by Terce mohlo po jejím příchodu jeho připomínat nebo vyvolat na tohle všechno bolestivé vzpomínky.Všechny fotky spálí,jen jedinou svojí nejoblíbenější si nechá.Všude uklidí a své věci si odveze.V noci se prochází městem v očích se mu lesknou slzy a v rukou svírá fotku své Terezky.

Půl desáté dopoledne......
Patrik stojí před ordinací doktora,vzpomíná,přemýšlí,pláče má strach.Ve dveřích se objeví doktor.Pane doktore mohl by jste pro mě něco udělat? „Ukažte mi Terezku.Prosím.“ Doktor svolí.Patrik stojí jak zkamenělí,dlaně přitisklé na skle,slzy stékající po tvářích a v hlavě výčitka. Tichounce zašeptá „Promiň Terinko.Nemusíš se ničeho bát,už brzo se zase projedeš na motorce.Pojedeš rychle a svobodně tak,jak to máš ráda.Zase uvidíš to ti slibuju.svoje děti,jak porostou,budou si hrát na písku.Uslyšíš,jak volají:„Mami" tak jak si o tom vždy snila.Už musím jít napravit chybu,kterou jsem způsobil.A i když mě neslyšíš,tak to určitě víš „Miluji tě.“

V půl jedenácté,už oba leží na sále.Patrik odhodlaný vrátit zrak,té o kterou ho připravil a Terezka nic netušící,protože pořád spí.Patrik chytí dívku naposledy za ruku a zašeptá: „Miluji tě.“ Teď už ho odváží na druhý sál,ostré světlo ho bodá do uslzených očí.Sestra ho přivádí do narkózy,chce se mu tak strašně spát,zavírá oči a ještě si přemítá všechny společné chvíle.Silnice,fotky,rychlá jízda,jejich polibky,Terezky úsměv,její tajemné oči,prostě 3 roky štěstí.

Po 8 hodinách práce se zdá,že jsou oba stabilizováni a jejich životy nejsou nijak ohroženy.Teď už všichni doufají v jediné.

Po 6-ti dnech je mladík propuštěn do domácí léčby.A pokaždé u sebe nocí fotku své Terezky.O dívku,už se v nemocnici starají její příbuzní.Stav dívky je výborný.Operace byla úspěšná.Dívka opět vidí nikdo jí však neřekl co se stalo rodina to sice věděla od doktora,ale shodli se,že bude lepší,když to vedět nebude stejně si na něj a ani na nic sním společného nevzpomíná.

Za 14 dní je dívka propuštěna domu.(Opět začíná žít jako před tím,než poznala Patrika).Na nic si nevzpomíná a vše jí přijde naprosto normální.Takový život přece,vždy žila – sama ve svém bytě.
Je to,už rok od dívčiny operace.Je krásný letní večer a Tereza se jde projít.Prochází město je tam na ní,ale nějak moc lidí,chce být chvíli sama.Jde uličkami,až dojde kousek za centrum a objeví si u závodní dráhy. Jde dál,a má zvláštní pocit,jakoby tu už někdy byla.To neni možný ona a motorky?Vždy z nich měla strach.Kousek opodál sedí mladý kluk..Dívka jde blíž.Mladík slyší její kroky (ví,že je to Terezka,vždy zvuk jejích kroků poznal): „Ahoj“ pozdraví.Ten hlas,už někde slyšela.Zafouká vítr a z lavičky uletí fotka.Tereza se pro ní sehne a když jí otočí uvidí na ní sebe.Strašně jí zabolí v očích,podívá se na chlapce, až teď právě v tenhle okamžik se jí všechno vybaví.On,ten který jí zbavil starchu z motorek,tříletý vztah,vyvolávání fotek,smích,zdi polepené jejich fotkami i ta chvíle kdy se stala ta nehoda při,které přišla o zrak.Tak jakto,že vidí?Fotka,která vyvolala vzpomínky.Dívka se rozbečí a než něco řekne mladík uchopí svojí slepeckou hůl,kterou měl položenou vedle sebe a zavolá : „ Shue“z dálky přiběhne jeho pes (vždicky snili,že budou mít rodinu a psa).Dívka stojí jak přikovaná.Nemůže ze sebe dostat jediné slovo.Mladík si nasadí brýle zašeptá „Promiň" a pomalím kdokem odchází.