Smrt je jen začátek...

já- Co tu ještě dělám?
tenshi- Nevím.
já- Když se rozhlédnu kolem sebe… nechápu to!!
tenshi- Co nechápeš?
já- Jak to, že ještě žijeme? Jsme tak chamtiví, ničíme a neděláme nic jiného.
tenshi- Vy nežijete, vy přežíváte a v tom je velký rozdíl! Je jen otázka času, kdy vy lidi zmizíte, kdy si každý svoje místo prohodí, úplně každý. Nemáte žádnou moc! Nejste silní!
já- I ty? My dva si svoje místo taky prohodíme? Kdy to bude?!
tenshi- Nevím, za rok, za sto, nebo tisíc let, to nikdo neví...

já- Kdy ke mně přišel? Nevzpomínám si. Vím jen, že to byla chvíle na hranici mého zkurv*ného života. Kdysi jsem si kladl otázku: proč žijeme?! Teď už to vím.
sensei- Proč?
já- Pro nic! Žijeme abychom pak mohli zemřít. Vždycky mě lákala smrt. Jaké to pak je, co se bude dít. Jsem sirotek, jeden z mnoha co žijeme na ulici. Nikomu nechybím a nikdo nechybí mě. Přivydělávám si různými způsoby, žebrám, kradu, když nějaký zbohatlík chce někoho zabít, co udělá? Zabije ho? Pomstí se?
sensei- To nevím.
já- Ne, zajde na ulici a někomu zaplatí. Ano už jsem zabil, bylo to tak lehké, a ne jednou. První zákazník mi dal dokonce i zbraň. Bylo lehké zabít někoho, koho vůbec neznáš. Jen jsem mu pomohl z tohohle hnusného bezcílného života.
tenshi- Žij abys mohl zemřít!
já- Ano to je jeho motto. Chtěl jsem to ukončit.
sensei- Proč?
já- Proč ne? Rozhodl jsem se, teď by se asi hodila otázka, jak jsi chtěl zemřít.
sensei- Jak jsi chtěl zemřít?
já- Jak to ukončit. Na prášky jsem neměl! Podřezat si žíly? Ne, to by asi bolelo! Poslední náboj jsem vyplýtval při mém posledním kšeftu. Našil jsem to mezi oči ženě, která se na mě v ten stejný okamžik dívala tak laskavým pohledem, jako nikdo jiný v mém životě.
sensei- Bylo pozdě?!
já- Teď už je pozdě na všechno, i to dítě co se k ní s pláčem přihnalo si to uvědomilo. Není pro co žít! Bloumal jsem ulicí a najednou to uviděl. Ano. Bylo to ideální místo. Nic neucítím a i kdyby, tak mi to bude jedno. Pád z takový výšky mě určitě zabije. A aspoň si lidi co mě cestou do práce a z práce, ze školy a za kamarády uvidí řeknou: Minutu před smrtí se naučil létat.
sensei- Tady není co řešit.
já- Ani nezpomalím a obrátím se. Jdu směrem ke staveništi, bude to nové sídliště. Vidíte? Říkám to celou dobu!
sensei- Co?
já- Lidé jen ničí, nic víc a pořád jim to nestačí. Jsme ty nejctižádostivější a nejchamtivější organismy na světě. Nezasloužíme si žít! Jdu směrem k sídlišti na jehož okraji se ten největší panelák.
sensei- Ani jednou se neohlédneš?
já- Ne! Proč taky. Nechci vidět ten hnusný svět, který je teď za mými zády.
sensei- A co ten svět před tebou?
já- To je naděje. Naděje, že poznám něco jiného.
sensei- Hloupá naděje, po smrti nic není!
já- Ale je, čeká na nás peklo. Peklo v podobě tohoto světa, každý přijde jednou do pekla a vrátí se zpět. Doufám, že můj trest nebude tak velký a vrátím se tak, abych za chvíli mohl zase zemřít.
tenshi- Andělé ztrácejí křídla a peklo je prázdné!
já- Ano i tohle mi jednou řekl. A víte proč?
sensei- Nevím
tenshi- Protože démoni jsou mezi námi.

já- Byl jsem na vrchu, to co představovalo nejvyšší patro, chtěl jsem skočit.
sensei- A proč jsi neskočil?
já- Byl tam on. Nevím kde se tam vzal, jen tam seděl a díval se na mě. Díval se jestli skočím.
sensei- A co jsi udělal? Stačilo přece udělat jediný krok!
já- Neslezl jsem, on vstal a políbil mě, řekl, že můj čas ještě nenastal. Že musím ještě počkat. Vzal mě pod svá ochranná křídla. Bydleli jsme spolu, jedli, pili, milovali jsme se.
sensei- Kdy nastal ten zlom? Kdy tě přestal chránit a ukrývat svými křídly?
já- Jeho křídla se pomalu lámala pod tíhou lidských emocí. Nenávistí, chamtivostí a závistí je ztratil. Stávala se z něj stejná zrůda, jako jsme my. Začínal mít stejné vlastnosti, jako my!
tenshi- Každý člověk chce být šťastný, i ten, který jednou skočí.
já- On mě tenkrát zachránil a já začínal tušit proč.
sensei- Proč?
já- Abych ho tentokrát mohl zachránit já. Dal mi štěstí a já jemu taky. Jeho křídla úplně zmizela a on se stal stejným, jako my. Byl špína a každá špína se musí zamést, tentokrát jsem držel koště já.
sensei- Přestal jsi myslet na smrt a žil jsi.
já- Slíbil, že si pro mě přijde. Jeho oči mi to slíbily, ty nikdy nelhaly. Dívaly se na mě spod hladiny a smály se. Konečně vyzrál nad smrtí!
sensei- Stále na něj čekáš?!
já- Vím, že dneska přijde… vidíme se naposled sensei, saionnara.( jap. sbohem)
sensei- Zítra máme další sezení…
já- Saionnara!
…
pracovník- Sensei, sensei!
sensei- Co se stalo?
pracovník- Pacient z pokoje 778 včera večer zemřel.
sensei- Jak to? Co se stalo?
pracovník- Měl nevyléčitelný nádor. Včera to skončilo…
sensei- Jak dlouho?
pracovník- Tři roky…

já- Vzpomněl jsem si. Chtěl jsem skočit přesně před třemi lety, ale jeho polibkem mi dal jistý dar, abych věděl pro co žít…
Tenshi- Žij, zemřít můžeš vždycky!
já- To mi tenkrát řekl…