čtverec z blbýho filmu

nikdy ti neřeknu, co si myslím, mohl bych uvidět strach ve tvých očích

ticho hrálo jeden ze svejch chytlavejch songů na přání, oni leželi a poslouchali. bylo jim dobře, vysíleně, odpočatě, nezvykle a přesto tak samozřejmě. je lepší bejt milenka než přítelkyně, ujistila se v duchu snad postý a dala mu pusu na levej spánek. projela jím téměř zapomenutá vlna něhy, přitiskl se k ní a hlavu jí položil na prsa. nemluvil, jen si tiše povzdychl. a ona se nezeptala "copak", jako by to udělal on. nemusela. odpověď si přečetla v jeho dotecích. zněla nějak takhle - proč to takový nemohlo bejt dřív... místo odpovědi na odpověď si taky tiše povzdychla.
"copak..." zašeptal. nikdy do ní neviděl tak, jako ona do něj.
ale nikdy to ničemu nebránilo. naopak. všechno je v pořádku.
víceméně.
"ptala se tě přítulka někdy... na mě?"

- - -

kolikrát jsi sama, tolikrát jsem sám, něco je s náma, něco kolem nás

místo aby si jako tradičně lehla k němu do postele, oblíkla si mikinu a vylezla na okno. levou nohu hodila ven a natáhla na parapet, druhou pokrčila v koleni a opřela o topení. už ji nebavilo chovat se tak, jak se od ní očekávalo, nebo říkat věci, které chtěl slyšet on. zašmátrala v kabelce, vytáhla červenobílou krabku a zapálila si. na protest. (protest?)
překvapeně k ní zvedl oči, zkoušela dělat, že si toho nevšímá.
"co je?"
"nic."
rozmrzele potáhla, byla by mnohem radši, kdyby něco, cokoliv.
rozhlížela se po pokoji, jako když tu byla poprvý, protože něco jí říkalo, že je tu dneska možná naposled.
co je? nic.
když nic, tak nic.
zabořila dohořívající cigáro do parapetu a jemně s ním otáčela mezi prstama, dokud nezhaslo úplně.
"kouřila?" napadlo ji.
"bejvalka?"
"hm," kejvla. čekala docela jinou reakci. "co" nebo "cože" by ji v tu chvíli rozhodně nezarazilo.
pořád na ni myslí?
(pořád s ní spí?)
"asi tak jako ty."
"vídáš se s ní někdy?"
"cože?"
hodně špatně načasovaný "cože", chtělo se jí zakřičet, ale nechala to bejt.
"nic," slezla z okna a šla se přitulit. už na to čekal.

- - -

nezbejvá mi víc než doufat, nic to neznamená - třeba se karta vobrátí

tiše odemkla, nechtěla vzbudit spolubydlu. žabky odkopla do kouta a pod zrcadlem si všimla hnědejch adidasek. to sou k nám hosti, projelo jí hlavou a přistihla se, že ji to vlastně ani trochu nepřekvapuje. zavřela za sebou dveře svýho pokoje a při pohledu na jeho polomrtvý tělo zachumlaný pod dekou se jen tak na půl pusy usmála. klekla si vedle postele, dala mu pusu na rameno a pohladila po zádech. párkrát sebou škubnul, pak se trochu zavrtěl a otevřel jedno oko.
"čau," zabručel a za chvilku otevřel i druhý.
"nazdar cizinče."
rozespale se posadil. "spalas u něj?"
"mmmm... ne," řekla po pravdě.
"a s ním?"
"no, to jo."
je jednodušší bejt milenka než přítelkyně, povzdychla si v duchu snad postý.
"a to mi vážně říkáš jen tak?"
"byl bys radši, kdybych ti lhala?"
"a víš že možná jo?" zvedl se, trošku se zamotal a odkráčel... aby se za pět minut zase vrátil.
"zapomněl sis tu hrdost?" ušklíbla se posměšně.
"ne," sestřelil ji pohledem. "jen batoh."
hodil ho na rameno, přešlápnul z jedný nohy na druhou a otevřel pusu, jako by chtěl ještě něco dodat, ale ve vteřině si to rozmyslel a v další vteřině byl pryč.
nesnažila se ho zarazit, nezajímalo ji, co měl na srdci - sama teď měla dost starostí se svým vlastním.

- - -

daleko dva břehy, mosty zbořený

probudil se s úsměvem na rtech. ten mu rázem ztuhnul, když vedle sebe uviděl úplně jinou tvář, než o který se mu v noci zdálo. všechno mu najednou připadalo neuvěřitelně paradoxní a postavený na hlavu, naštěstí věděl, jak to obrátit. bylo to tak prostý, až se sám sebe ptal, proč to neudělal už dávno.
"víš jak ses včera ptala, jestli se s ní pořád vídám?"
"hm..."
"tak vídám."
"prima. to je dobrý vědět," prohodila ironicky. "a co že ses rozhodl mi to přiznat?"
nádech. "myslim, že ji mam pořád rád. teda vlastně myslel sem si to dřív... teď už si sem jistej."
hukot v uších a málo kyslíku.
tak tohle bolelo, otřásla se v duchu, ale nedala na sobě nic znát.
"asi abych šla, co," vzpamatovala se a v rychlosti se oblíkla, s česáním a líčením se nezdržovala.
"nejspíš mě teď budeš nenávidět a proklínat..."
"no, tak horký to asi nebude." možná prvních pár dní. tejdnů.
měsíců?
"tak jako tak - promiň."
mávla rukou, byla na kopance zvyklá. v rámci možností. "tak gl a čau."

nasadila černý brejle a plouživym krokem se vydala na zastávku. cesta, která jí normálně netrvá ani šest minut, se dneska zdála bejt mnohem delší. čas se táhnul jak vyžvejkaná žvejka pokaždý, když by tu chvíli radši přeskočila a následně úplně vymazala z paměti. bylo jí smutno a každým okamžikem čekala, že stavidla povolí, ale pořád nic (co je? nic). proč taky... už je velká holka.

- - -

nikdy ti neřeknu, co právě cítím, ty by si o tom napsala básničku

"dáš si se mnou cígo?"
"jo," kejvla a nechala si připálit. posadila se na stůl a sledovala ho při práci. zuřivě ťukal do klávesnice a hrozně se u toho rozčiloval.
"mluvíš jak dlaždič," upozornila ho, ale nevšímal si jí.
odklepla váleček šedýho popela. byl to přesně měsíc, co se rozešel s anetou.
"kouřila?" napadlo ji.
někdy se děsil toho, jak moc jsou si podobný. "asi tak jako ty."
"už jste se viděli od tý doby?"
nádech. už žádný lži, slíbil to. "viděli."
to jí stačilo, dál nevyzvídala. neptej se, když nechceš znát odpověď.
"půjdu si lehnout," protáhla se kolem něj.
"já to tady jenom dodělám," řekl a nechal si dát pusu do vlasů.
bylo lepší bejt milenka než přítelkyně, povzdychla si znovu.
už skoro usínala, když si konečně lehl vedle ní. šimral ji po zádech, rozespale se k němu otočila.
"dobrou noc, lásko," řekl a krátce ji políbil.
"tak teda... dobrou," řekla trochu překvapeně a otočila se zpátky na druhej bok.

- - -

ospalá, unavená, rozechvělá, tak znám tě, takovou mám tě rád

leželi na matracích rozprostřenejch na zemi, oba na boku, koukali si do očí. zblízka, ale zároveň z dost bezpečný vzdálenosti. povídala a on poslouchal. vyprávěla o něm, o tom, jak si teď, když se přehoupli přes nádherný romantický začátky, začíná uvědomovat, proč se s ním vlastně tenkrát rozešla.
byla tak smutně krásná a krásně smutná, rozcuchaná a rozechvělá, že by z ní nejradši serval všechno, co měla na sobě, a pomohl jí toho kreténa dostat z hlavy. způsobem, kterej by jí docela jistě nevadil.
ale teď tu byl jako kamarád, a tak jen tiše přikyvoval a poslouchal.
pak chvilku mlčeli, ale nebylo to proto, že by došlo téma. slova nic nejsou a duše to vědí. s některejma lidma si rozumíte, i když jste potichu.
"stejně máme my dva zvláštní vztah, co," prohodila zamyšleně a pro uvolnění atmosféry ho lehce kopla do nohy.
on se jen usmál a zase mlčeli, koukali si do očí pořád z tý samý vzdálenosti a kopali se navzájem.
kopání se pozvolna měnilo v nohový hlazení, a když se pak nohový hlazení zbavilo svého přívlastku, pokračovali dál v zajetejch kolejích a bylo jim... víc než fajn. v noci, ve dne je všechno pryč.

- - -

něco je s náma, něco kolem nás, něco si řekla, něco dones čas

je pravda, že její jméno poblikávající na displeji telefonu ho trochu vyvedlo z míry.
"šukáš někde karolínu nebo si doma a máš čas?"
zasmál se. "what´s up?"
"no... mam nějakej zbytkáč v krvi, rozvernou náladu a volnej bejvák. co ty na to..."
už jste se viděli od tý doby?
viděli.
"možná bych se mohl na chvilku stavit," řekl po chvilce.

- - -

když jsem to říkal tys mi nevěřila, chtěla ses mi smát

svítalo. otevřela okno a byla unešená pohledem na modrorůžový nebe, stejně jako holka z protějšího baráku. seděla na okně ve čtvrtym patře, jednu nohu nataženou na parapetu, druhou pokrčenou a vychutnávala si ranní cigaretu. taky na ni dostala chuť. (kouřila? asi tak jako ty...)
nezpouštěla z ní oči. vypadala trochu jako...
trochu?
než vůbec stihla v duchu dokončit větu, objevil se vedle ní... on.
něco si řekli a hned zase zmizel.
pár vteřin na to jí pípla smska, jejíž znění bylo více než výmluvné. za pět minut dole.
"kam jdeš?" zamumlal kuba právě se probouzející a chytil ji za kotník, když procházela kolem jeho hlavy.
"pust mě," vyškubla se mu a práskla za sebou dveřmi.

- - -

nikdy ti neřeknu, co si myslím, až odejdeš nebude mě to tolik bolet

vyšli ven téměř současně a zamířili k nejbližší lavičce.
"asi si nemáme moc co vyčítat," řekl.
"to ne, no."
ticho hrálo jeden z těch songů, který nikdo nemá rád.
"co se pokazilo?" zeptala se.
"já nevím."
koukali do země a poslouchali.
"vrátíš se k ní?"
"no, to fakt ne..."
ticho.
"a ty k němu?"
pokrčila rameny. "já vůbec nevím."
"tak až budeš vědět, tak se ozvi," zvedl se, hodil ruce do kapes a ploužil se pryč.
"ty myslíš, že to má smysl? podívej se na nás... dyť je to jak z blbýho filmu."
otočil se na ni. "a jak ten film skončí?"
"blbě, když je blbej," zavrčela, sklopila oči (nádech) a několikrát rychle za sebou zamrkala.
došel zpátky k ní, klekl si před lavičku a složil jí hlavu do klína.
chvilku ho hladila, pak se oba zvedli a bez dalšího slova odešli každej na jinou stranu.