Odpusť

Chtěla jsem Ti to říct.Přísahám,že ano.Ale.....
Víš....
Vždy jsi mě bral jako kamarádku.,,Taková má malá sestřička." řekl jsi mi jednou.A já to přece musela respektovat!!
Nebo ne?
Proč je i teď tak těžký říct pravdu.Pravdu o mých citech k Tobě.Pravdu,o které jsem si myslela,že nikdy nesmí vyjít najevo.Pochop,už bych to nebyla já,úplná,kdyby jsi se ode mě odvrátil.A jen proto,že.....
Nedokážu to vyslovit.
Když si teď uvědomím,že už Tě nikdy neuvidím,neuslyším Tvůj hlas,nebudu Tě moct obejmout,usmát se na Tebe ani se Ti vybrečet na rameni....
Jako tenkrát,když mi zemřel můj pejsek.Pamatuješ?
Všichni mi říkali,ať nebrečím,že už byl starý a že si pořídím nového.Tolik to bolelo a jejich slova ,,útěchy" vůbec nepomáhala.Spíše naopak.
Ale ty ses na mne jen podíval,pohladil po tváři.Přivinul mne k sobě a vískal ve vlasech,zatímco jsem plakala.Tolik mi to pomohlo.Ani nevíš,jak moc.Pak jsem Ti vyčerpáním usnula v náručí.Musel jsi mě odnést do své postele.Právě tam jsem se totiž probudila.
Otevřela jsem oči a uviděla Tebe.Tvou tvář a Tvůj krásný úsměv.
A právě tehdy jsem si naplno uvědomila,jak moc Tě.....Jak moc Tě miluji.
Ano,zamilovala jsem se do svého nejlepšího přítele.
Odpusť...