...

Zelená duha

Pohřební síní zněla hudba. Točily se jí v hlavě myšlenky. Vzpomínky, které byly jako kazeta, již si chtěla pouštět stále znovu. Pořád v duchu slyšela jeho srdce, jak jí vypráví nejhezčí okamžik jejího života:

Odcházel z nemocnice. „Cirhóza je v příliš pokročilém stádiu…žádná naděje…konec…konec…nic!“ Slova se míhala naprosto otřesnou rychlostí.

Švihnul sebou na lavičku a vedle sebe postavil flašku od piva. Chvíli si prohlížel duhu, která vznikla souhrou slunce, zeleného skla a slz. Vpíjel se do barev a zhluboka dýchal. Náhle si uvědomil, že slyší pláč.

Až teď si všiml ženy sedící těsně vedle něj. Najednou si připadal jako hlupák. Potlačil všechny pocity a přestal brečet. „Nechcete kapesník?“ vysoukal ze sebe a podával jí něco, co spíš připomínalo kus vojenského hadru. Podívala se vyděšeně, ale přesto kapesník přijala. Zatímco si otírala slzy, on ji pečlivě studoval. Modřiny, zmoklé vlasy, ani kufr neušly jeho pozornosti.

„Děkuju“ zadrmolila. A jeho vlastně překvapilo, že mluví. „Já jsem „dvanácterák“!“usmál se a kývnul směrem k láhvi Pilsner Urquel. „Já jsem bezdomovec“ odpověděla mu s lehce ironickým úsměvem.

Snad to měl být vtip. Ale on se nesmál. Možná minutu, možná hodinu se na ni díval. Pak se konečně pohnul. Chytil kufr a se slovy: “Tak pujdem domu, ne?“ ji vzal za ruku.

Konečně dozněla hudba. Nahrnuly se k ní zástupy černě oděných lidí. „Dvanácterák byl úžasnej chlap, bude nám chybět…“ vyslechla po sté, když se vymanila z davu. Prostě šla. V nejbližší sámošce si koupila láhev piva, sedla si na lavičku a prohlížela si zelenou duhu.