Jen o jeden hmyz míň!

Sedí v koutu, žiletku připravenou v ruce. Stačí udělat jediný pohyb...

Kdysi jsem četla, že by se žíly měly řezat svisle a ne vodorovně, ale teďka, když tu tak sedím tak si vůbec nedokážu představit jak a kde se správně říznout.

Tmavý pokoj, tmavý kout. Světlo už dlouho nesvítí, není nikdo, kdo by si toho všimnul, vždyť její svět je tak tmavý...

Za jak dlouho mě tu rodiče asi objeví? Za jak dlouho si řeknou, že mě neslyšeli potichoučku přicházet domů, vždy kolem čtvrté hodiny ráno, zmožená po práci, potichoučku, po špičkách tak abych je nevzbudila a otec mi nezačal hned nadávat jak jsem nemožná? Já se snažila, ale už to nejde.

Nemůže se dál dívat na svět očima dívky, která si neuvědomuje jeho krásu. Nemůže se dál dívat do zrcadla na tu trosku, která se vždy pokusí o drobný úsměv.( ani to ji nejde) Ve škole říkají, že je nemožná...

Vlastně nic neumím, umím jen kresli, ale kdo mé kresby ocení? Že prý se neučím, ale kdy se můžu učit, když hned po škole jdu do práce abych se vůbec uživila, protože rodina nemůže žít jen z sociálních přídavků.

Nemá čas aby mohla chodit ze spolužáky po škole ven, a proto je divná...

Proto si mě nikdo nevšímá? Proto se na mě všichni dívají zpoza roztažených prstů? Nikdy jsem nepoznala lásku, ano měla jsem partnery, muže, mladé kluky, ty co hledali jen útěchu, ty co hledali vášeň, nebo jen sex s mladou děvkou. Možná, že jeden v mém srdci byl, ale ten moje city rozhodně neopětoval.

Neměla jinou možnost! Musela tam zajít a zeptat se na práci. Šéf si ji zavolal k sobě a chtěl aby se s ním vyspala, prý že pak uvidí, že ji i samozřejmě zaplatí. Udělala to! Eiri byl krásný mladý muž, až si říkala že nechápe jak někdo tak nádherný může pracovat v takovém pajzlu. Měl krásnou andělskou tvář, ale ty myšlenky. Byly tak ďábelské...

Nakonec jsem tam chodila každou noc, byla jsem jen jeho. Nenechal na mne šáhnout jiného muže. Nevím, ale asi jsem se do něj nějak zamilovala, ne tou láskou o které mluvily všechny holky ve třídě, prostě jsem byla ráda s ním, ráda jsem dělala vše co mi řekl, pak jsem vždy dostala odměnu. Nejdřív se ke mně choval jen jako k té prodejné děvce co přišla prosit o práci, nenáviděl mě a choval se ke mně jako ke kusu něčeho co mu patřilo, byl tak majetnický!

Nevšiml si její lásky k němu, nevšiml si, že k němu začíná chodit ráda, že se na každé jejich setkání kdesi v hloubi srdce těší. Najednou se i on začal měnit. Jak je to vůbec možné a co ho změnilo? Asi ji začal milovat, tu křehkou dívku co každou noc ponižoval. Už mu nestačil každodenní sex s ní, musel si s ní povídat, musel o ní zjistit i něco víc...

Jednou si se mnou po ukojení jeho vášně začal povídat. Leželi jsme na gauči, do postele jsme ani nedošli a on se na mě podíval a dlouze mě políbil. To nikdy neudělal! Čekala jsem, že mi dá další příkaz co mám udělat, ale on se mě začal ptát. Ptal se mě kde vůbec studuji, co mám ráda, co mne vzrušuje. Už to nebyl ten muž co chtěl ukojit jen svou potřebu, začala jsem si sex užívat stejně jako on. Cítila jsem, že se v něm něco změnilo, mohl by mne taky začít milovat?

Ubohá dívka v koutě teď sedí a netuší, co k ní vůbec cítil. Teď už to je jedno. Cítila, že už ji nikdo nedokáže pochopit, ani on, který ji odkopl, zahodil na smetiště jako odporný hadr. Ona nevěděla, že se jen bál svých citů a proto se ji musel rychle zbavit. Začal zanedbávat své obchody a utrácet, to vše jen proto aby se cítila dobře, tolik ji chtěl mít u sebe, tolik ji miloval, že se toho nakonec zalekl a proto ji „propustil“, nemohl ji mít. Protože dívka jako ona ho přece nemohla milovat, byla to neopětovaná láska z její strany. Nenáviděla ho...

Milovala jsem ho a on si toho nevšiml. Odhodil mne a já musela začít pracovat v tom hnusném pajzlu. Snášela jsem to, ale už nemůžu, nesnesu to. Nenávidím celý svět, svět který si mne nevšiml. Snad mě nenávidí stejně jako já jeho a chce se zbavit tak obtížného hmyzu jako jsem já!

Stříbrná žiletka zaleskne se ve tmě, drží ji tak blízko u svého zápěstí stačí udělat jediný pohyb, pohyb v němž se pro ni skrývá taková krása a elegance. Rozhodla se, řízne se vodorovně, přece jen neví jak se trefit svisle a věděla, že ji stejně nikdo nenajde. Není nikdo kdo by ji hledal. Taková elegance v jednom pohybu a po ní už jen mírná bolest. Všude je krev, všude kolem ní. Dívá se na tu červenou tekutinu tak fascinovaně. Nikdy v ní nehledala takovou krásu. Po tváři se jí rozjel mírný úšklebek, věděla, že už ji moc času nezbývá a tak si ho chtěla užít. Začala jedním prstem kreslit, dělala to co jí v životě nejvíc šlo. Začala kreslit ve vlastní krvi, nevěděla co! Najednou se jí začalo zatmívat před očima, proto přestala, opřela se o zeť v tmavém koutě a zavřela navždy své krásné hnědé oči. Obraz byl hotový!

V kaluži krve bledá dívka leží, zas svět se zbavil jednoho obtížného hmyzu ztěží.
Z kresby krásný mladík se na ni smutně dívá a její prst na jeho neupřímných rtech leží...