Vysvobození ze smutku....snad

Stojím u otevřeného okna. Venku fouká studený vítr a mraky jsou zlověstně černé. Je mi smutno. Smutno po něm. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na dětství. To jsem ještě neměla starosti s láskou, s klukama a s kamarády. Byla jsem malé a bezstarostné dítko. A hlavně šťastné. Kdežto dnes….Co já vlastně na tom světě mám? Rodinu? Kamarády? Školu? Lásku? Marné iluze….. Jak může člověk milovat, ale nebýt milován? Tyhle úvahy mě mučí. Myšlenky….. Kdyby aspoň veselé…. Takové pochmurné…… Uvažuji nad tím, co už jsem někde četla. Před očima vidím velký nápis: „ Lepší fyzická než duševní bolest“. Ale tohle přece nedává smysl. Jak se člověk může cítit líp? Zadívám se směrem k naší koupelně. Přou se ve mně dva hlasy…Jeden říká: „ To přece nejde ne? Proč bys to dělala?“ Ale druhý zase oponuje: „ A proč by to nemohla udělat? Je to přece její věc.“ Tak teď jsem docela zmatená. Ale převládá spíš hlas co je pro. Pomalu zavírám okno. Poslední smutný pohled na mraky. Nashledanou. Snad. Někdy. Jdu do koupelny. Podívám se do chodby. Všechno mi teď přijde o moc smutnější a pochmurnější než dříve. A ta tma to celé dělá ještě více záhadnější. Snažím se pohledem vysvětlit, že jde o moje rozhodnutí. Komu to vlastně vysvětluju? Nábytku? Podlaze? Nebo snad dveřím? Na světe už mi nikdo nezbyl. Samota je odporná. Zničující. Do koupelny už přicházím rozhodnutá. Pevně. Neoblomně. S kamennou tváří. I když rozsvítím světlo, je všechno pořád jakoby zahaleno v mlze. Jakoby to říkalo: „ Už nemá cenu, abys to viděla tak jasně, jako jsi to vídávala.“ Otvírám skříňku a hledám….. Je to malé. Nenápadné. Vypadá to jako kartička s blahopřáním k narozeninám tatínkovi. Našla jsem. Až úplně vzadu. Jako kdyby někdo tušil, že něco takového přijde. Snažil se, ale nevyšlo to. Klepe se mi ruka. Nevím proč. Možná strach, možná nervozita. Možná jen ten pocit. Chvíli se kochám pohledem na ni. Tak krásná. Tak malá, a přece tak účinná. Ok….. Poslední pohled na ještě nešpinavou tajemnou krásku. Najednou se ve mně zvedla vlna smutku a bezbrannosti. Co se to děje? Proč se to děje? Já přeci nejsem smutná. I když možná jsem. Možná si jen léčím smutek. Je zoufalství smutek? Nemyslím si, že je. Ale to už je teď jedno. Moje duše je na kusy. A já ji, snad, vyléčím. Zamžily se mi oči. Přes slzy nevidím co dělám. Promiň mi to, mami. Měla jsem tě ráda a budu mít. Navždy. Odpusť mi, lásko. Vím, možná ti chybět nebudu. Možná nebudu nikomu chybět. Sbohem ty hnusný, krutý a nespravedlivý světe. Navždy sbohem. Nebudeš mi chybět. Nebudeš! Teď už vidím jen svou bledou a rozklepanou ruku. Drží ji. Tak tajemnou a přece svým způsobem krásnou. Už není návratu. Rudá krev pomalu stéká po mém bílém zápěstí. Nebolí to. Cítím úlevu. Padám k zemi. Padám, a v ruce držím moji tajemnou, neznámou krasavici. Ještě před chvílí byla krásně stříbrná. Lesklá. Teď se zbarvila do ruda. Mou krví. Pomalu upadám do nekonečného spánku a před sebou vidím Jeho. ….Sbohem. Snad se ještě někdy potkáme…… V příštím životě. Možná.