Osamělost

Osamělá lavička v parku poskytuje jakousi iluzi soukromí, možná proto ji navštěvuje už několik dní a hodiny tu vysedává a vzpomíná. Vzpomíná jaké to bylo před lety, když ještě nebyla sama. Na dobu, kdy ještě měla přátele, lásku i sny. Dnes už nemá nic z toho, zbyla jen ona sama. Ona a tahle lavička kam už dávno vyryla své jméno, jen proto, aby si mohla říci, že je „její“. Když si na to vzpomněla, usmála se. Nemohla jinak.
Jak roky plynuly stále přicházela sedávat a přemýšlet na onu osamělou lavičku v parku na tom se nic nezměnilo. A nezměnilo se nic ani na tom, že stále nemá nikoho a nic, je jen stínem mezi lidmi. Když prochází ulicí, lidé se vyhýbají jejímu pohledu, bolí jí to. Neví jak dlouho to ještě bude schopna snášet. Přitiskla si ke rtům žiletku, co nosila jako přívěsek na krku, vytryskla kapka krve, jenž jí skropila jazyk. Chutnala slaně a trochu železitě, bylo to omamné. Krev jí dokázala opět přivést k životu, ale i k myšlenkám. Stiskla ten nebezpečný přívěsek v ruce, nedokázala si pomoci. Hleděla potom ještě dlouho na tu rudou linku, jenž na místě poranění vykvetla, byla jako v transu. Přestala zírat na svou ruku, až když jí déšť smyl kapky krve, jenž byly důkazem života.
Schylovalo se k pozdní večerní hodině, když s konečně zvedla z té začarované lavičky a odkráčela k nedaleké zastávce autobusu. Položila si hlavu na sklo, které studilo, chlad ji probral z jakési otupělosti. Hnědé oči v pohublém obličeji opět lehce zazářily, i když jen na okamžik. Vystoupila na Staroměstské. Ušla několik desítek metrů a stála na mostě, odkud hleděla dolů do temnoty na Vltavu, jenž se líně valila tím městem, kde se narodila, kde vyrostla a kde prožila svou první a poslední opravdovou lásku i své první milování. Po tvářích jí tekly slzy, nesnažila se je zastavit, dnes už ne. Dnes se nebude ke světu stavět jako ta silná a statečná mladá žena. Dnes bude sama sebou, mladou ženou zlomenou na duši životem, tím krutým spojencem.
Vzpomněla si na ráno na hřbitově pohrouženého do stínů a lehké jarní mlhy. Viděla plamen svíčky a v něm nebo snad za ním tvář toho, koho milovala víc než život. Další slzy tentokrát hořkosladké vzpomínkami na společné chvíle i na ty poslední.
Za jejími zády projížděla auta, už dávno nevnímala ten šílený pražský shon, tak proč by měla teď, v tuto chvíli? Rukou si odhrnula hnědé vlasy, jenž jí vítr nahnal do obličeje v nekonečné hře na honěnou. Sedla si na silné kamenné zábradlí mostu. Klátila nohama nad tou prázdnotou a hleděla do dálky. Nalevo měla celou letenskou pláň, viděla kyvadlo, u kterého spolu sedávali a kochali se výhledem, napravo Staroměstská radnice, i když jen v dálce a spíš ji tušila než viděla. Sáhla do kapsy krátké tmavé sukně a vytáhla onu žiletku s ještě lehounce zakrvaveným ostřím. Políbila ji. Stejně tak poslala i polibek ke kyvadlu a vzpomínkám na ty krásné chvíle.
Rozechvělými prsty si vytáhla rukávy černé košile pošité stříbrnou nití, kabát už dávno nechala ležet na chodníku u místa kde seděla. Přiložila žiletku ke kůži, žiletka hřála, nestudila jak se bála. Hleděla na ten kousek kovu v rozechvělých prstech levé ruky s jedinou ozdobou, stříbrným prstýnkem od svého milého. Světlo lamp i projíždějících aut osvětlovalo tu neuvěřitelnou scénu. Přitlačila, krev obarvila ostří žiletky a zahřála na studené kůži, táhla žiletkou po polovině délky předloktí, aby si byla jistá. Pak to zopakovala na druhé ruce. Fascinovaně zírala na tu rudou záplavu na svých rukou, která smáčela nejen ji, ale jí se zdálo, že zbarvuje i samotnou Vltavu. Usmála se do nekonečné dálky před sebou a skočila, doufajíc, že již za chvíli se setká s ním, s mladíkem, kterému byla vším, stejně jako on jí. Potopila se pod hladinu, voda byla mrazivá, studila jako led. Do kůže se jí vnořil chlad jako tisícovky maličkatých a ostrých jehel ji probodával skrz naskrz. Na okamžik, který byl však příliš krátký zatoužila znovu žít, žít a být opět člověkem se vším všudy, ale i tento světlý okamžik rychle pominul. Voda jí vnikala do nosu, úst a nakonec i do plic. Chutnala odporně, když si uvědomila, co jí problesklo hlavou musela se zasmát, voda ji definitivně okradla o poslední zbytečky vzduchu.
Na mostě stál pohledný mladík v koženém křivákovi, černé košili a tmavých džínách. Měl nebesky modré oči a uhlové vlasy, měl jemné, pravidelné rysy, už kdysi jí připadal jako anděl. Opřel se o zábradlí a hleděl ke kyvadlu, vzpomínal, co se s ní nasmál na té zídce pod metronomem. Pak se zahleděl do vody, věděl, že skočila, pozoroval ji už velice dlouho, vlastně celou dobu, co tu byla, věděl, že se celé ty roky trápila kvůli němu, ale nemohl jí říct, že to nebyla její vina, že ho srazilo to auto. Polodlouhé vlasy mu laskal vítr svými nenechavými prsty.
Na konci mostu se jako z mlhy vynořila osoba. Když přišla až k mladíkovi a ozářila ji pouliční lampa, poznal ji. Dlouhé vlasy krásně zářili měkkým světlem lampy. Když ho poznala i tvář jí rozsvítil úsměv, byla krásná, taková jakou si ji pamatoval z dřívějška, ne taková jaká byla před tím, než odešla za ním. Košile se stříbrným vyšíváním a krátká tmavá sukně ji dělali krásnou, byla pro něj jako víla z pohádky.
„Alexi,“hlesla tiše, snad se bála, že jí zmizí. Ještě stále si neuvědomovala, že před sebou mají věčnost.Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl, byla mu dražší než vlastní život, což jí ostatně tehdy dokázal.
„Míšo..“šeptal jí do vlasů a něžně hladil tu milovanou bytost, která udělala vše, aby s ním mohla být, z čehož byl smutný a zároveň byl i rád.
„Navždy spolu, Anděli?“ptala se něžně hledíc mu do očí.
„Navždy, lásko,“usmál se a políbil ji.