Obraz

Obraz

Pořád ještě pršelo, skrze kapky bylo vidět sotva další pouliční svítilnu. Její záře se snažila usilovně proniknout co nejdál a osvítit temný roh zapadlé uličky. Na dlažebních kostkách ulice se proudem draly potůčky vody, které nestíhaly odtékat žlábky podél ulice. Okna byla pozhasínána a nikdo venku již nebyl. Jen muž zakrytý v koženém kabátci až po líce, chráněn kloboukem, z kterého po okrajích kapala voda. Kráčel svižným krokem uprostřed ulice. Kalhoty a boty měl již promočené. Rukama si přidržuje límec, hlavu skloněnou k zemi.
Muž odbočil doprava a sešel z hlavní ulice. Tady byla cesta též dlážděna velkými kostkami, ale nebyla tak široká, sotva na jeden povoz. Skončilo plynové osvětlení, i poslední roh domu. Podél levé strany byla již jen stará zeď. Muž po několika metrech zpomalil svůj krok. Došel ke starým železným vratům ve zdi. Po chvíli šmátrání v kapse vytahuje svazek klíčů. Levou rukou nahmatal otvor klíčové dírky a poslepu se snaží vstrčit klíč. Velký zámek cvakl. Muž si upraví límec a otevře malá dvířka ve vratech. Ta zavrzají a s podobným zvukem se za mužem zavřou. Za zdí je velká zahrada se sadem, kterým vede malá dlážděná a trávou prorostlá cestička.
Muž se zastavil až u velkého domu, otevřel malá dvířka a vešel. V chodbičce ani nerozsvěcel a přešel ji po paměti na druhou stranu. Tam byly o něco větší a zdobenější dveře. Muž je otevřel. Chvíli zamyšleně bez jakéhokoliv pohybu stál. Pomalu sundal klobouk a odložil jej s kabátem na věšák po levé ruce, který stál v rohu místnosti, hned za dveřmi. Nyní za sebou zavřel a udělal několik kroků do prostředku místnosti. I přes tmu bylo rozpoznat na podlaze zaprášené parkety bez koberce. Naproti druhému oknu stál malířský stojan, na kterém bylo plátno. Vedle něj stolička s různými kelímky se štětci, barvami a paletami. Muž upřel oči na obraz. Na plátně bylo již něco namalováno, ale v té tmě nebylo nic k rozpoznání.
Jen některá místa plátna se leskla ještě nezaschlým olejem od odrazu z okna. Muž se stále upřeně díval na plátno, nejspíš věděl, nebo rozpoznával, co na něm je. Ano, v jeho představě to byl veselý obraz překypující teplými barvami, ale nedokázal si jej vybavit přesně. Cítil, co na něm je, ale přesto si jej detailně vybavit nedokázal.
Nyní upřel svůj zrak na okno. Stále pršelo. Kapky dopadali na sklo a stékaly malými potůčky dolů. Muž zavřel oči a vnímal jen jejich zvuk. Byla to příjemná melodie, cosi v něm vzbuzovala. Jeho dech se třásl a tajil. Pomalu otevřel oči, úzkostlivě polkl a opět se otočil směrem k obrazu. Jeho myšlenky se mu v hlavě honily jak splašení koně. Až teď, jako by mu hlavou probleskla vzpomínka. Ano, už si vzpomíná, obraz nemá veselé pozadí, tvoří jej tmavě zelená barva, ba až černá. Hlavním motivem je něčí tvář. „Mám tu tvář znát,“ ptá se muž sám sebe, „tolik mi někoho připomíná.“ Tvář na obrazu se usmívá. Ale přitom nemá žádný výraz. Ovšem, jak by mohla, vždyť nemá domalovány oči.
Muž rozsvítí lucernu a přistoupí k obrazu. Nyní je teprve vidět jemnost a cit v tazích štětce. A obraz není vůbec smutný, či temný, jak napovídalo jeho pozadí za tmy. Pozadí je sic tmavé, ale díky tomu tvář se světlými vlasy vystupuje a je zdůrazněna její krása.
Muž, tvůrce toho obrazu se jako by pousmál, nepatrně ale přeci. Vztáhne k obrazu ruku a pohladí jej po tváři, aniž by se jej dotkl. Bere do rukou paletu a štětce. Namíchá barvu, připraví se k tahu. Ale cosi jej zadrží. Strčí si štětec do pusy a stiskne jej jen zuby. Volnou rukou si otře čelo. Odloží paletu a odstoupí od plátna.
„Proč, proč,“ začne si muž říkat v duchu, „proč nemohu udělat tak jednoduchý tah, portréty jsem přece už maloval snad stokrát. Natož oči.“
Vyndal si štětec z úst a opět se na obraz zadíval.
„Tu tvář znám příliš dobře, ale jako bych neznal její výraz. Vím, že jsem ji již tolikrát kreslil tužkou, aniž bych měl model. Tak proč nevím jak vést štětec.“
Muž se opět zadívá na okno. Déšť neustával. S nepřítomným výrazem ve tváři pozoruje znovu stékající kapky. Jednolitý zvuk začali jen přerušovat tikající hodiny v rohu místnosti na polici. Tikot se zdál být silnější a silnější. Muž sebou trhl a podíval se zpět na obraz.
„Je to jako by chybělo kus mě samého,“ začal si šeptat, „je to zvláštní, jako bych ztratil chuť. Chci tvořit, ale jakmile do rukou vezmu štětec a přiložím je k dílu, nemůžu. A při pohledu na plátno, na tuto tvář, začne mě bolet pod žebry. Jako bych dostal zásah tupým předmětem. Ale přitom nemám žádnou ránu.“ Muž se chytne za hlavu a otočí se od obrazu. Padne na kolena a zhluboka oddychuje. „Tak hezký večer to mohl být, opravdu hezký,“ mluví si muž pro sebe, „ztratil jsem svou múzu, svou předlohu, svou inspiraci.“ S žalostným výrazem v obličeji si lehá zády na parkety. Chvíli se dívá na modrý strop, „mohl to být krásný obraz.“ Chvíli přemítá, „člověk si uvědomí, co pro něj hodně znamená, teprve až to ztratí,“ ještě šeptne a zavírá oči, které přemohla únava.

Tu v bezesném spánku jako by zněl jemný cinkot zvonečku. Muž se na podlaze pohne, ztěžka vydechne a pomalu otevře oči, do kterých vniká denní světlo z oken.
„Cink – cink,“ ozve se znovu. Ale vždyť to již není ve snu. Vždyť již nespí. Nebo je tohle opět jen sen?
„Cink – cink – cink,“ zní opět. Muž se posadí a promne si oči. Rozhlíží se po místnosti a pohledem utkví na hodinách s kyvadélkem. Je něco málo po deváté hodině.
„Cink – cink.“ Umělec odtrhne oči od hodin a vstane. „Kdo to může být tak brzy?“ A pomalým krokem, špinavý od prachu z podlahy a barev, se šourá k hlavním dveřím. Otevře je a strne jako zmražený. To co viděl, musel být jen sen.
Obloha byla zatažená a pršelo. Ovšem umělcovy oči spatřily, jak se mraky zčistajasna rozestoupily. A ozářily jej sluneční paprsky. Vítr se změnil v teplý vánek prosycený vůní jasmínu. Dech i tep se zpomalil a čas jako by nebyl. Před ním stála postava stejná jeho obrazu. Světlé splývavé vlasy skoro až po pas. Jemný sametový úsměv na rtech, červeňounkých jako okvětní lístek růžičky. A ty jiskřičky v modrých očích, hrály štěstím a tajemstvím. Něčím lákavým. Něčím, čím působily nezměrnou hloubkou. A ten, kdo se do nich takto díval, nechal se jimi docela pohltit. Svázaly jej a donutily jít na kolena. Bezmocně se člověk bránil, ani nechtěl. Nechal se unášet jako dravou řekou.
Takto očarován tam stál snad jen zlomek vteřiny, snad jen malou chvilinku. Ale pro něj to byla celá věčnost. Možná by tak stál dál, kdyby jej neprobral jemný hlas. „Mohu dál?“
„A – ale, jistě,“ vydral ze sebe okouzlený muž. A teprve teď si uvědomil, že dívka stojí na dešti, nad sebou držíc modrý deštník s bílými vzorky. Oděná do červené košile a bílé sukýnky ke kotníkům.
Dívka oklepala a složila deštník.
„Dovolíte,“ nabídl se jí muž a pověsil její deštník na věšák za dveřmi.
Dívka se s umělcem odebrala do jeho pracovny. Usadil ji na pohodlné křeslo před stojanem bez jediného slova. A malíř se sám postavil k plátnu.
„Doufám, mistře,“ přerušila dívka ticho, „že chápete, co jsem včerejškem chtěla říct. Co jsem se vám snažila vysvětlit.“
Umělec se na ni zadíval a hlavou mu projelo vše, co se včera odehrálo. „Ach ano, v tom sadu navečer před tím hrozným deštěm.“
Dívka přikývla, „ doufám, že jste to pochopil.“
„Snad.“ A počal míchat barvu.
„Snad?“
„Můj rozum nejspíš ano, ale…“ Slova se mu najednou vytratila a nevěděl, co vlastně chce říct. Co to je za divný pocit. Co to znamená. Jak se má vyjádřit. Jen sklesle vydechl.
„Ale co?“
„ Já – já ani nevím. Je v tom plno zvláštních pocitů a v hlavě z toho mám zmatek. Nevím, co mám říct,“ zadíval se opět na tvář dívky. Ta byla skloněná kamsi do rohu místnosti.
„Prosím, chtěl bych se pokusit domalovat tvou tvář.“
Dívka pozvedla oči a pousmála se. V jejích očích však nehrály ty jiskřičky jako předtím, bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Umělec nabral barvu a v mysli mu projelo, „co když nebudu schopen malovat jako včera večer?“ Ale jeho ruka dělala pomalu každý tah sama.
A každým dalším jej vedla k dokonalosti. Vystihl přesný výraz, jaký zachytily jeho oči při pohledu na dívenku ve dveřích.
„Dynk – dynk,“ odbíjely hodiny s kyvadélkem dvanáct.
„Jen ještě malé strpení,“ ozval se za plátnem malíř, „ještě malý lesk v rohu oka – tak a je to.“ Usmál se a spokojeně vykoukl zpoza obrazu. Dívka přistoupila k němu a zadívala se na čerstvé dílo. Nic neříkala, jen položila svou hlavu na umělcovo rameno. Muže to příjemně zahřálo na duši a rozechvěly se mu ruce.
„Nádhera,“ vydechla dívka.
„To nejlepší, co jsem kdy stvořil a nejspíš stvořím.“
„ A co s ním dál bude?“
Umělec se zadíval na plátno, „nikdy jej neprodám a nikam nedám. Zůstane pověšený támhle na stěně, tam jej bude ozařovat stále sluneční světlo.“
Dívka zvedla svou hlavu a podívala se mladému malíři do očí. „Jsi zvláštní, něco mě k tobě láká, ale je to pro mě příliš nebezpečný.“ Sklonila oči a přistoupila k oknu. „Včera jsem ti nechtěla ublížit. A dnes jsem přišla, protože jsem věděla, že ten obraz musíš dokončit. Že to pro tebe hodně znamená. Ale buďme dále jen přátelé. Život s tebou si nemohu představit. Strašně bych strádala.“ Otočí se k němu a pohlédne na malíře svýma modrýma očima. „Ty těm obrazům dáváš daleko víc lásky nežli mě. A proto jsem včera tvůj návrh odmítla. Nerada, ale ty jsi pro mě lepší pouze jako přítel.“
Na to umělec nic neřekl. Nevěděl, co si má myslet. Jak reagovat. Bylo mu z toho úzko.
Dívka se otočila a pomalu odcházela. „Věřím ti, ukaž všem co v tobě je. A zatím nashledanou, mistře.“ A zmizela ve dveřích.
Muž by se nejraději rozeběhl za ní, ale nemohl. Jeho hlava byla přetížena jinými věcmi a myšlenkami. „Vždyť jsem všechnu svou sílu, city, věnoval jen jí. Bylo to snad málo,“ ptal se v duchu sám sebe. Ale i přes to ho co si uklidňovalo. Cítil, že jeho múza jej neopustila. Měl chuť něco tvořit, ukázat, že opravdu něco dovede. Teď konečně má čas na dokončení dalších děl. A podněty namalovat něco ze své duše. Byl najednou naplněn krásnými pocity a štěstím.