Paprsek naděje

„Je krásný letní den. Sluníčko rozhazuje své paprsky do všech stran“, říká mamka. Jen pozvednu svou hlavu a pronesu slova z kterých má moje matka husí kůži. „ Škoda že je nevidím.“ Ležím v posteli a vedle mě je jen pouho pouhá tma. Tma, co vyzařuje z mého nitra. Tma, co ubíjí mé srdce, tma a chlad, co mě požírají až do morku kosti. Bolest a tma, co vyplňuje celé mé tělo. Žádné světlo jen tma. To vidím já. Rozhlédnu se v té tmě. Vidím tmu, nekonečnou tmu. Když tam v dálce se něco lesklo. „ Mami, já něco vidím.“ Co to je. Že by to byl sluneční paprsek. Moje naděje na normální život bez tmy. Podívám se ještě jednou a vidím jen pouho pouhou černou zář. Ten paprsek slunce, tam však byl. Symbolizoval mou naději na normální život, život bez tmy. Ale co to je naděje? Dívám se, ale už ji nevidím. Naděje je mihavá věc, co už jsem dávno ztratila. Dívám se do tmy a říkám, „ dobrou mami.“ Už jdu spát. Spánek je mé vysvobození, tam necítím tu temnotu. Ani chlad. Ve světě snů a spánku je mi krásně. Proto jdu spát a doufám že se už nikdy neprobudím. Ostatně jako každý den. Usínám.
A kolem mě je pouhá tma, pouhá tma, které se už nikdy nezbavím. Usínám ve tmě, spím ve tmě a probouzím se ve tmě. Tak to jde každý den do kola. Ale dnes je tomu jinak. Usínám, tma mě obklopuje. Přerývavě dýchám, mám ledové ruce. Chvěji se zimou, nadechnu se a vzápětí naposledy vydechnu….. A já poprvé za svůj život vidím sluneční paprsek, svou naději. A druhý, třetí paprsek dokonce i slunce. Volám tam dolů na matku, co klečí u mé postele vedle mého bledého těla. „ Mami, neplač já už vidím. Už nejsem obklopena tmou. Já vidím!“ A s těmito slovy odcházím se svou nadějí.