Vzpomínka, to jediné vždy zůstane...

Ležím ve tmě světě svého bytí. Ležím, pravidelně dýchám a ještě pravidelněji sleduji pestrobarevnou obrazovku, která je jediným zvonečkem, co rozbíjí tmu a písmena na obrazovce, co tvoří tento příběh. Příběh, který za nepatrnou chviličku bude jen pouhou vzpomínkou na tento okamžik. Ano, vzpomínkou?! Teď je to současnost, ale až zmačknu poslední tlačítko bude to minulost, minulost na, kterou zbude jen vzpomínka. Vzpomínka, kterou se budu moct živit v dobách a zatracení. Jako všechny mé vzpomínky, kterými se teď živím. Ty krásné vzpomínky na krásné chvilky mi zůstanou, jsou se mnou. Nevzdalují se ani se ani se nepřibližují. Chodí za mnou, jako černý neslyšitelný stín. Ale já pořád vím, že tam za mnou pořád jdou. Neuteču jim a ani nechci. Jsou mou oporou v dobách zlých. Mou duševní potravou a duše si žádá další příděl. Tak kde jsi má lásko. Potřebuji nakrmit. Tak běž a předejdi mě a staň se mou budoucností v temnotě mého bytí.