S cejcem na těle....

Ležím na otepi slámy převaluji se z boku na bok chytám se úzkostlivě přikrývky, která představuje můj klid a touhu po někom blízkém.Touhu potom svěřit se do rukou člověka, kterému bych mohla věřit. Choulím se k ní v temnotě, co mě svazuje a žalem, co mě požírá. Oči mám otevřené dokořán, přesto že chci spát. Přesto, že je již dávno po půlnoci. Přesto, že venku jsou vzhůru jen noční ptáci, kteří jen někdy polehounku hvízdnou pod mím oknem. Pouštím přikrývku, rozsvítím petrolejovou lampu. A jdu se podívat k oknu. Je nádherný letní večer. Hvězdy září do všech stran. Rozhazují svoji záři, dolů na svět. Dolů na svět, který jim o to ani nestojí. Ani to nevnímá až na mě. Na člověka, který ztratil všechno, co měl. Na mladou dívku, sedící v okně. Se zarudlýma očima, z kterých už ani slzy nemají sílu téct. Sedí tu v bílé noční košili se skvrnami od krve. V bílé košili co bývala bílá jako sníh. Tedy dřív než ji někdo svým neomalený a neslušný chováním ušpinil od krve. Byl to člověk vydávající se za jejího přítele. Člověk, již byl ve skutečnosti jejím největším nepřítelem. A tak tu teď sedí, pozoruje hvězdy na obloze. Smutná se slzami v očích. S rukama vloženýma v klíně. Se zápěstím pořezaným ranami osudu. Nohama zmrzlýma jako led. Se srdcem rozervaným na kusy. Sedí a přemýšlí. Jak tohle všechno mohla dopustit. Jak si mohla dát šaty ušpinit od krve. Jak si mohla nechat vytetovat cejch na těle. Jak se mohla nechat takhle zostudit. Proč? Proč tohle jenom dopustila. Snad jen proto, že toho člověka tolik milovala? Snad proto, že mu chtěla tolik věřit? Snad proto, že mu chtěla celá patřit? Ano, proto. A teď si pro to všechno neváží sama sebe. Pro ty šrámy na rukou, pro ty slzy v očích. Pro ty poskvrněné šaty. Pro to rozervané srdce, co jí nedá spát. Pro ty překrásné oči, co chtěla milovat. O tom všem teď přemýšlí, ta dlouhovlasá dívka, s ebenově černými vlasy. V kopce své cely s výhledem na hvězdy. Čeká na to až ty hvězdy pohasnou a přijde kat. Ten kat, co zmařil život její. Na to až dokončí svou práci. V tom zaskřípají dveře, studený vítr proběhne místností, do místnosti vstoupí černovlasý muž s brýlemi na očích a pohledem plným touhy. Touhy, dokončit své dílo. Zvedá sekeru nad dívčinu hlavu. Dívka sedí a upřeně hledí na své zjizvené ruce. Kat bez milosti mávne sekerou a setne ji hlavu. Pomalu odchází z kopky s potměšilým úsměvem, s úsměvem plným ironie. Za sebou táhne sekeru z níž stékají kapky dívčiny, kdysi panenské krve. Zavírá dveře. Petrolejka dohořívá. A nebi se objevuje nová hvězda. Hvězda utvořená z dívčiny panenské krve. Hvězda, co září na nebi novým světlem. Hvězda, co září nadějí. Hvězda, co se jmenuje naděje!! Moje hvězda.