Rekviem pro Isabelle

Poprvé ji spatřil, jak leží nahá s obličejem zabořeným do trávy mezi kolejemi vlakové dráhy.
A nebyla tam sama, bylo jich povíc, válely se na hromadě vedle staré a už pěknou řádku let nepoužívané budky pro průvodčího, jejíž stěny byly posety vrstvou křiklavého graffitti.
Na tu změť nohou a rukou nebyl příjemný pohled, z některých jejích družek zbylo jen torzo s hlavou, někdy i bez hlavy.
Jen ona zůstala celá a neporušená, až na několik drobných škrábanců a chybějící malíček na pravé ruce, čehož by si člověk na první pohled vůbec nevšiml.
Přistoupil k ní a převrátil ji na záda.
Měla úžasně dlouhé nohy a rozcuchané plavé vlasy, které však potřebovaly nutně umýt a učesat, protože je bláto slepilo do nevzhledných chuchvalců.
Avšak nejkrásnější byl její obličej, který vypadal jako vymodelovaný z bílého porcelánu, a veliké modré oči.
Její malý nosík byl rozkošně nakrčený.
Bylo v ní něco vznešeného, téměř francouzského, a právě proto ji pokřtil na Isabelle.
Od první chvíle mu bylo jasné, že je to ta nejkrásnější figurína, jakou kdy viděl.
Opřel ji zády o stěnu budky, přidřepl si k ní a chvíli si ji pozorně prohlížel.
,,Kdo vás takhle zřídil?" zeptal se poté a kývl bradou k plastovým zbytkům jejích kamarádek, které někdo bez ladu a skladu naházel do kolejiště.
Isabelle neodpovídala, jen na něj zírala doširoka otevřenýma pomněnkovýma očima a její perleťové plné rty byly laškovně našpulené.
Lehce potřásl hlavou a prohrábl si své šedivějící vlasy.
Co by tomu lidi řekli, kdyby jej viděli, jak si tu povídá s kusem umělé hmoty?
Zvedl se ze země a chystal se odejít, ale pohled na nebohou Isabelle v něm probudil zvláštní pocit, že ji tu nemůže nechat napospas vlhku a špíně.
Jetě chvíli váhal, ale poté si přehodil si její křehké tělo přes rameno a vydal se pěšky přes les k domovu.
Náhle si připadal o něco méně osamělý a taky o dvacet let mladší.
Byl si jistý, že to způsobila Isabelle a ušlechtilost, vyzařující z jejího neživého těla.
Doma posadil figurínu na čalouněnou pohovku a ze skříně stojící v předsíni vyštrachal starou skládanou sukni a nemoderní květovanou blůzu- jediné dámské oblečení, které měl.
Patřilo jeho bývalé manželce, byl si však jistý, že by jí nevadilo, kdyby si jej Isabelle půjčila.
Oblékl figurínu a poté si ji několik minut kriticky prohlížel.
Blůza jí byla příliš široká v ramenou a stylově nepasovala k sukni, Isabelle si však nestěžovala, a tak ji nechal sedět na pohovce a šel si do kuchyně nalít trochu whisky se sodou.
Když se však vrátil zpět do pokoje, gauč byl prázdný.
Pohled mu sklouzl k oknu, které bylo celou dobu zavřené na kliku. Jenomže teď....teď bylo rozevřené dokořán a do místnosti proudil chladný večerní vzduch, věštící brzký déšť.
Isabelle beze stopy zmizela.
Zmateně se poškrábal ve vlasech. Že by ji odnesli zloději?
Začal pochodovat po pokoji a otevírat všechny skříňky a zásuvky, když si však uvědomil, že se nic neztratilo, jeho údiv vzrostl.
Kdo by kradl starou pomlácenou figurínu?
Ještě chvíli nerozhodně přešlapoval na místě, poté popadl z konferenčního stolku sklenici s whisky a mocným douškem ji vyprázdnil.
Zapnul si televizi- měl chuť na něco extrémně stupidního a barevného.
Na prvním programu dávali nějakou trapnou americkou komedii, a tak se s láhví v ruce uvelebil v křesle a nechal si vymývat mozek televizí až do pozdních hodin.

Když jej eskalátor druhého dne ráno vyplivl z přecpaného metra na zemský povrch, spatřil ve výloze krejčovství něco, co jej donutilo stát na místě a tupě zírat.
Za ušmudlaným sklem stály dvě figuríny- jedna měla představovat muže s krátkými tmavými vlasy a čokoládově hnědýma očima a byla navlečená do elegantního černého smokingu.
Vedle ní vypadala druhá, tentokrát ženská figurína ve strakaté zmuchlané blůze a škaredé šedivé sukni jako pěst na oko.
Stála tam bez hnutí, špinavé světlé vlasy se jí ježily na všechny strany a vypadala, že se šťastně usmívá.
Její plastiková ruka bez malíčku objímala panáka ve smokingu kolem pasu.
Byla to Isabelle.
Výlohu právě míjela nějaká žena obtěžkaná nákupními taškami a zamířila do vedlejšího vchodu.
Zamračeně pohlédla na Isabelle.
,,Už je zase tady." zabručela.
Nechápavě se k ní obrátil.
,,Tu škaredou figurínu už několikrát vyhodili." vysvětlovala žena a začala se přehrabovat v kabelce, jak hledala klíče. ,,Jenomže ona se sem pokaždé vrátí."
,,Jak je to možné?" zeptal se.
Odpovědí mu bylo pokrčení ramen.
,,To nikdo neví." řekla žena a začala odemykat vchodové dveře. ,,Ale vypadá to, že je do toho manekýna zamilovaná, nezdá se vám?"
Poté posbírala všechny tašky a dveře za ní zaklaply.
Znovu pohlédl na Isabelle.
Skutečně. Tvářila se zamilovaně a pomněnkové oči jí jen zářily...