Zrada

Nevím, jak začít vyprávění. Je to těžké, ale možná, že když to napíši na list papíru, uleví se mi.

Začalo to jako každý den ráno - jen letmo se pozdravím s rodiči, připomenu jim, že mám dnes závody… Máma souhlasně pokynula a já se vydala do školy. Před jejími vraty jsme se sešly s Lenčou. Chodíme do stejného plaveckého týmu, a tak si máme vždycky co říct. Dneska měl být náš velký den. Nejen kvůli tomu, že píšeme důležité písemky, ale taky kvůli závodům... Celé tři měsíce jsme se všichni bedlivě připravovali na den D, a ten je dnes. Dění ve škole šlo nějak mimo mě. Nemohla jsem se soustředit a ani se mi nechtělo. Snila jsem o tom, jak vystoupám na stupně vítězů a po boku mi bude moje kamarádka a důvěrnice Lenča. Na tribuně budou jásající rodiče a můj otec na mě bude náležitě pyšný. To bylo to jediné, o čem jsem snila - aby na mě byl táta pyšný. Kdysi taky závodně plaval a byl moc dobrý, ale pak se něco stalo a byl konec… Nechce o tom mluvit. Asi si uskutečňuje své sny skrze mě. Ale mě to nevadí, naopak. Plavání mě bavilo, a to, že táta sdílel každý úspěch se mnou a prožíval to, jako jeho vlastní, mě náramně těšilo.
Po škole jsme se s Lenčou rozloučily a pospíchaly obě domů, abychom se připravili na závody. Měla jsem žaludek jako na vodě. Ještě jednou jsem mamče připomněla, ať nezapomenou přijít. “Kde je táta, měl tu už být??“ “ Neboj, je v práci, ale dorazí. Víš, že by si to nenechal ujít.“ Matky slova mě alespoň na chvilku uklidnila. Ale když mě vezla do areálu, kde se měly závody konat připadala jsem si, jako když se musím každou chvíli zhroutit, pozvracet nebo něco podobného. Uklidňovalo mě, že Lenča na tom bude podobně a možná i hůř. Ona je na tom vlastně hůř, než já a já se tu lituju. Rodiče má v zahraničí, tak bydlí u babičky. Ona tu vlastně nebude mít nikoho, kdo by ji podpořil, jako mě táta. Je sice pravda, že v práci tráví více času, než je zdrávo, pomalu tam bydlí, ale když je chvilinka, povídáme si o plavání a tak nějak o všem. Nevím čím to je, ale asi nejsem normální… Obvykle si holka má rozumět s mámou a ne s tátou, ale on byl pro mě vzor. Doufám, že chápete co tím chci říct.
Po příjezdu do areálu jsem šla do šaten najít svou kamarádku, mou oporu Lenču. K mému zděšení, Lenča nikde. Utíkala jsem tedy za trenérem. „Kde je Lenča, nevíte o ní něco?“ Vychrlila jsem na něj. „Lenča nedorazí, volala její babička. Je jí zle, asi něco špatného snědla a zvrací.“ Přepadla mě panická hrůza. Neměla jsem po svém boku svou oporu, svou soupeřku a kamarádku. Navzájem jsme se hecovali k lepším výkonům. Jak ve škole, tak v týmu. Nervy narůstaly každou minutou, každou vteřinou. Všechna místa na tribuně už byla obsazená, až na jedno. Marně jsem pátrala po otci, ale nikde jsem ho neviděla. Uklidni se, koukej se soustředit, on tu je a dívá se, fandí ti, věří, že to dokážeš pro něj a pro Lenču…
Postavit na startovní pozice, připravit pal.. Závod začal. Držela jsem se v čele ještě s jednou holčinou. Pak se dostala do vedení a já už jsem ztrácela naději. Zklamu ho a… Lenča si to bude dávat za vinu… Ne, dokážu to, to zvládnu, jsem přece po tátovy - bojovník. Zatnula jsem zuby a vydala se z posledních sil. …… Dokázala jsem to! Jsem o vteřinu rychlejší! Mám to! Zvládla jsem to! honilo se mi hlavou. Teď přijde ta chvíle, kdy na mě bude táta hrdý. Dám svou trofej vedle těch jeho, jako pokaždé. Ale tahle je výjimečná, je to první místo, konečně ….
Konečně, ve svých šestnácti, jsem to dokázala! To to trvalo. Už mě nebavilo být druhá nebo třetí, vždycky visela ve vzduchu ta otázka: ´dokázala bych to ???´
Na udílení cen a focení na stupních vítězů ale přišlo hořké zklamání. Máma tu byla, tleskala, fotila, ale táta…..Kde je? Proč tu není? Měl tu být a vidět, jak jeho holčička vyhrála…. Jenže on tu není, práce je důležitější, než já …. Zase sliboval, že už se to nestane… Tenkrát to slíbil a teď to nedodržel. Proč??? Konečně jsme mohli sejít k rodinám, já utíkala za matkou. Máma mi gratulovala, její řeč ovšem přetrhlo moje: „ Kde je táta, proč nepřišel?“ “ Volal, zlatíčko, má nějaký problém v práci, nemohl odejít. Slíbil, že ti to vynahradí... Má to natočené na videu.“ Jenže to není ono, pomyslela jsem si. Pojedeme za ním, musím se mu pochlubit, že jsem konečně vyhrála a prolomila svá smolná léta. „Tak pojedeme, určitě bude překvapený.“
Vydaly jsme se na cestu. Připadala mi nekonečná.
„Mami, přidej, jedeš moc pomalu!! Kdy už tam budeme???!!“ „Veroniko! Chováš se jako malé dítě…! Vydrž ještě chvilku...“ Když jsme dorazily na místo, vystřelila jsem z auta, jako neřízená střela. V ruce jsem křečovitě svírala trofej. Máma musela zaparkovat… Nechtělo se mi na ní čekat, tak jsem vyjela výtahem nahoru. U kopírky jsem potkala tátovu sekretářku. Něco na mě křičela, asi něco ve smyslu, že tam má otec nějaké jednání. Jenže mě to bylo jedno, vřítila jsem se k němu do kanceláře a tam…..
Zůstala jsem strnule stát mezi dveřmi a nevěřícně zírala. Trvalo to jen pár vteřin, mě to připadalo jako věčnost. Na to, co jsem viděla, nikdy nezapomenu. Moje nejlepší kamarádka si užívala na pracovním stole mého otce… S kým jiným, než s mým otcem… Všimli si mě. Odtrhli se od sebe a začali se oblékat. Otec chtěl něco říct, ale já ho přerušila… Nepříčetně jsem na něj řvala, že ho nenávidím, že je oba nenávidím. V záchvatu vzteku a zklamání jsem upustila trofej na zem. Rozbila se. Stejně jako představa o mém dokonalém otci a mé nejlepší kamarádce. Utíkala jsem chodbou ke schodům, otec běžel za mnou, ale já mu utekla…
Zbytek dne jsem se flákala po městě. Oči uslzené. Myšlenky se pořád vraceli do toho momentu, kdy otevírám dveře a nevěřícně na ně zírám. Dál si toho moc nepamatuji… Zastavila jsem se až v nějaké hospodě a pořádně se opila. Ani nevím, jak sem se dostala domů. Jediné co vím, že od té doby už nikdy nebylo nic jako dřív. Naši se rozvedli. Já zůstala samozřejmě s mámou. Přešla jsem na jinou školu, abych nemusela vídal Lenku a s otcem se dodnes nedokážu bavit…. Možná jsem v tu chvíli konečně dospěla. Poznala sem co je to zrada a jak moc bolí….. jak moc ublíží …. A zraňuje….