Snové doufání

Tajně doufala a tajně si přála jen jedinou věc. Ačkoliv tak prosté, za tu dlouhou dobu, co chodila po světě, nikdy se nedočkala. Nedočkala se toho, že by jí někdo miloval. Den ode dne si přála víc, aby přišel ON, v rukou rudou růži, v černém nebo tmavě modrém obleku, čekal na ni u vlaku až přijede, při jejím výstupu se k ní rozběhnul a objal. Přeskočila by jiskra, tak jak se to říká a ti dva by si dali nekončící polibek. Jako z románu, že? Ale ona si vysnila takovou situaci, a čekala. Jenže čekání překračovalo několik let, za které měla všehovšudy pár známostí pořád věřila svému snu a hledala prince, pana pravého. Když zrovna nebyla se známými či s přáteli, plakala. Zavřela se do svého bytu a spotřebovala pěknou hromádku kapesníků, což zjistila až ráno, když je vyhazovala do koše. Nebyla na tom psychicky špatně, jen její citlivost jí dohnala i občas k sebevražedným myšlenkám. Nestyděla se za to a veřejně i přiznávala, že by nejraději spáchala sebevraždu, ale něco jí drželo zkrátka, nebo spíše někdo. Princ avšak nemusel bílého koně mít, stačilo, kdyby jí opětoval city a ona takového chtěla. Kladla si denně otázku- „ Jsi tam?“ Nikdo jí však odpovědět nemohl, nikoho takového neznala, ale poznat, bylo jejím snem. Romantickou povahou plně vyzařovala, i když její láskou už zůstala krásná a nekončící metalová hudba, ne ta lehká a jemná, ale ta tvrdá a depresivní, kterou nemá plno lidí rádo. Každý den trávila v přírodě, les nazývala svým druhým domovem, i když by tam byla nejraději s někým, kýmkoliv, nevadilo jí tolik, že v lese se i někdo může bát a musela tam trávit čas sama, mohla alespoň rozebírat svůj život a svoji podle ní hnusnou povahu. Nikdy se ale nedostala ke konci, nikdy si neřekla: „ Vzchop se, nikdo takový, koho chceš, není!“ ale ona si pořád naivně myslela, že přijde.

Žila zvláštním životem, najednou nepotřebovala kolem sebe tolik lidí, uzavřela se sama do sebe, už jí nepřišlo nutností povídat si s lidmi, žila pro jednoho muže, pro sen, který se nikdy nestal realitou a nikoliv pro ostatní. Toho člověka ale nikdy nespatřila, jenom pořád doufala… A u toho doufání celý život i zůstala… Na hrobu jejím pak stálo : „Zde leží ta, co žila pro jediný sen a to pro muže, který by líbal zem, po které by kráčela a v ráji by se jen vznášela.“