Odjela

Odešla mi maminka. Vojáci si jí odvedly a ona je teď hodně daleko od nás a už u nás nikdy s námi bydlet nemůže. Já bych se s tím možná vyrovnala, vždyť je mi už 13 let, ale horší to bude s Míšou, mou sestrou, které je 10 a s další sestrou, Verčou, které je 6 měsíců. Nevím jestli se o ně zvládnu postarat, táta chodí každý den do práce. Prvních pár dní sem to zvládala. Ovšem to se nedá říct o Míše. Celé ty dny brečí zavřená v pokojíku, asi jí došlo, že už nikdy neuvidí mamku. Ale asi po třech dnech začala mít Verča horečky a já nevěděla, co s ní a tak sem požádala o pomoc mamku a ta přišla. Postavila se před práh, dál nemohla a rychle ze sebe vyhodila, že jí musím chladit a dát nějaký prášky. Potom se otočila, že už musí jít a já jí tak moc chtěla obejmout. Ale když sem se k ní rozeběhla jen mě odstrčila a běžela pryč.
Nikdy jsme se moc neobjímali, ale teď mi to moc chybělo. V tu chvíli sem měla dost světa. Chtěla sem utéct a běžet až do padnutí hlavně pryč z toho bytu, co mi jí pořád připomínal. Aspoň kdybych mohla být chvíli sama a pobrečet si, ale to nešlo, Verča potřebovala pomoc. Tak to šlo několik týdnů. Potom jednoho dne mamka stála přede dveřmi a oznámila nám, že se může vrátit. Nikdo nepochopí jakou jsme měli radost. Mamka mě konečně objala a já bylo poprvé v životě chvíli opravdu šťastná. Žili jsme si takhle v poklidu asi rok a všichni jsme prožívali naše společné chvilky jak nejlépe jsme uměli. Ale něco nám stále říkalo, že to není napořád. A měli jsme pravdu. Válka se zhoršila, a tak mohli některé rodiny odjet pryč. Naštěstí jednoho dne jsme měli odjet i my. A tak jsme všechny věci nechali doma a šli na vlak. Tam jeden chlap předčítal seznam osob, které odjedou pryč. Ovšem moje jméno chybělo. Nejdřív jsme mysleli, že je to omyl, ale potom nám bylo řečeno, že já tady zůstanu. Naštěstí mamka i sestry mohli odjet.
A tak nastalo další loučení. Tentokrát opravdu poslední. Mezi slzami sem zpozorovala, že mému kamarádu se stalo totéž. Taky mu odjela celá rodina. Potom všichni nastoupili a mamka mě naposledy objala a já jen viděla, jak jí po tváři stéká slza, ale při tom se dál usmívala, jako by se nic nedělo. Poprvé v životě jsem jí viděla brečet a nikdy na to nezapomenu. Nikdy na nic co sem s ní zažila nezapomenu. A potom odjeli…
A my tam zůstali s tím kamarádem sami stát. Přišel ke mně a objal mě a tak jsme tam stáli, snad půl hodiny, snad hodiny 2 a brečeli jsme a když už nám vyschli slzy, tak jsme jen pořád hleděli směrem který odjel vlak.
To bylo naposled co jsem viděla mojí rodinu…