Parafráze

Těch pár kroků je nějak moc dlouhých.
Teda vlastně vždycky jsou dlouhý, ale dneska nějak obzvlášť.
Jediný co bylo semnou bylo nebe zdobený milionami hvězd a ani ten nejmenší vesmírný objekt, nechtěl prozradit svoje tajemství.
A taky můj stín odrážející se ve světlé pouliční lampy, která svítila asi tak, jako světlo života v sebevrahovi stojícím na mostě.
Ten chlapík co mne doprovázel každý večer si říkal stín
V hlavě jenom pár parafrází. To jsou takový ty fráze, když je člověk trochu pod parou. .
A tak jsme šli spolu. Ulici jsme šněrovali jako kanička botu.
Od kraje …. ke kraji, zezadu dopředu.
Lampy si pohazovaly s mím stínem tak jak mizely zamnou.
Pak jsem ho ztratil. Ta temná ulička nás rozdělila. Taková, kterých v životě potkáte spousty. Tak jedna taková jedna z nich mi vzala toho mého věrného a stálého společníka. Toho mého nejlepšího přítele, toho který je vždycky semnou.
Vypadalo to, že všechno je tak jak má být.
Člověk nakonec stejně zůstane sám. Možná je užitečný začít si zvykat.
A třeba jenom další pesimistická ,,parafráze“.