Cesta na Konec světa

Sedím a koukám do jejich ledových očí. Kaštanové a přesto tak mrazivé… Tajemné. „Smrtko?“ dotknu se jí. Skloní se ke mně a chladivým dechem zašeptá: „Jsme u cíle…“ Obejme mě a já ztratím vědomí…

…

Na ten blbý výlet jsem se nechala přemluvit jen tak tak, ale nakonec jsem šla. Přede mnou tu dlouhou túru odmítli skoro všichni, dokonce i kluci, zbabělci! A tak jsme zůstaly jen my dvě. „No tak vyrazíme…“ vynutila jsem si úsměv. Nahodily jsme na záda krosny a vyrazily směr „Konec světa…“. Tak se jmenovala stará chajda v horách. Po dědovi od Renaty. Ze začátku jsem byla docela zoufalá, krosna mě táhla k zemi a boty se mi bořily do závějí sněhu. Tuhle dobrodružnou cestu zdolávala každou zimu Renatina rodina, jako památku na jejich dědu, z té chaty už je docela ruina, co jsem slyšela, ale střechu ještě má, takže pro přespání je to tam „ideální“. Letos Renatin táta dostal zápal plic a bez něho, hlavního navigátora, se oni nemohli vydat. A tak má kámoška, přezdívaná Smrtka díky hubené postavě a bledé kůži, svolala partu lidiček, že se k té chajdě vypravíme. No a tak to vidíte, nakonec jsem zůstala jen já a Smrtka Reňa.

Po deseti kilometrech jsem myslela, že skočím do sněhu a zůstanu tam, dokud mě nesežerou medvědi. Unaveně jsem si vyhrabala dolík a na chvíli si chtěla odpočinout. Renata byla pořád tak bledá, jako vždycky, ani mráz jí nevykouzlil červené tvářičky. Pár minut nade mnou stála, ale potom spadla vedle mě do sněhu a v batohu hledala termosku s horkým čajem. No, moc horký už nebyl, ale v deseti stupních pod nulou celkem zahřál. „Proč mám pocit, že jsi nervózní?“ zeptala jsem se po chvilce, co se skrz huňaté rukavice snažila Smrtka poškrábat na obličeji. „Ale nic, to se ti zdá, jen jsem chtěla trochu rozehřát obličej.“ Usmála se na mě. Tak jsme se zvedly a šly dál. Asi po hodině najednou Renata klesla k zemi, lekla jsem se, jestli nemá nějaký záchvat, kde tady v horách hledat pomoc, navíc, když mobily byly zamražené někde uprostřed batohu a určitě tu nebyl žádný signál. Otočila jsem ji na záda. V jejich očích se leskly slzy. „Co je, bolí tě něco?“ zeptala jsem se s obavami. Koukala se na mě jako bych spadla z nebe. Nebyla schopná nic říct. Odtáhla jsem ji ke stromu a z krosny vytáhla svetr, abych ji zabalila. Smrtka byla tak ledová… Bodl by oheň, ale kde ho na sněhu udělat. Opouštěl mě zdravý rozum a čekala jsem, kdy propadnu panice. Reňa nemluvila, vypadala, že každou chvíli omdlí a co teď. Objala jsem ji a na své tváři cítila její slzy mísící se s mýma. „Radko… Já…“ zašeptala mi do ucha. „Vůbec nevím, kde jsme. Měly jsme dojít k lesu, kde jsme měly jít po zelené, jenomže… To byl ten les, jak jsi obdivovala ty spálené kmeny. Snažila jsem se rozpomenout, kudy se tam šlo… Ale… Myslím, že jsme v koncích…“ rozbrečela se. Teď jsem ztratila slova já. Zírala jsem na ni a měla sto chutí ji zabít. Ale – jak bych pak došla domů? Napadlo mě jít po vlastních stopách zpět, ale za tu chvíli, co jsme tam ležely, seděly, plakaly, stačily zapadnout i nejčerstvější stopy… „To je skoro jako v té knížce, kterou jsem dostala od dědy, jak byla o nás dvou a o eskymácích. Teď by se nám hodil sněžný skútr…“ snažila jsem se trochu pobavit Renatu. Usmála se. „No nic, musíme někam jít, zůstat na jednom místě by byla blbost… Třeba někde na stromech najdeme značky.“ Pookřála Smrtka.

…

Šly jsme dlouhé hodiny, zpívaly, povídaly si, dokud to šlo. Pomalu jsme ztrácely síly, blížil se večer a my neměly kde hlavu složit, teplota klesala k mínus dvaceti stupňům. V hlavě se mi opět vybavila knížka z dětství. A tu mě napadl téměř dokonalý plán. Postavit si iglú. Našly jsme si místečko na kraji lesa a z posledních sil pracovaly na jakémsi pomyslném iglú. Člověk by ani neřekl, kolik do toho musí dát energie. Naštěstí jsem si s sebou přitáhla i pár tabulek čokolád a Smrtka, i když jimi opovrhovala, si na jedné s chutí smlsla. Podařilo se nám na chvíli rozdělat oheň a uvařit čaj. Ale nechtěly jsme zbytečně lákat zvěř, takže jsme se u plamínků ani nějak moc neohřály, hned jsme je udusaly.

…

Ráno jsme byly tak prokřehlé, ale odpočinuté. Teď už oheň nebyl moc velkou hrozbou. Hrozba spíš byla naše další cesta. Takže krátce po procitnutí a rozehřátí už jsme se zase brodily závějemi a hledaly civilizaci.

…

„Já… Už… Nemůžu…“ skolila jsem se uprostřed velkého kopce.“ Renata se snažila mě táhnout dál, ale nestačil mi dech. „Zatracené astma…“ Hledala jsem po kapsách sprej. „Musela jsem ho vytratit,“ začala jsem panikařit. „A nedala sis ho někam jinam?“ starostlivě a ustrašeně se na mě koukala Smrtka. No jasně…! Nejdřív jsem ho dávala do bundy, ale pak jsem ho přemístila raději do vrchní kapsy krosny.

…

„Je to fata morgana, nebo opravdu vidím střechu?“ zahledí se do dálky Renata. „Cože? Kde?“ snažím se zaostřit, proč jsem si já debil nevzala brýle. S třemi dioptriemi toho moc neuvidím. Renatin pohled posmutněl. „Asi už šílím…“ Když jsme však sestupovaly kopec, opravdu, nebyl to jen klam, ale před námi malá myslivna a kouřilo se z komína! Chladným dechem mi jako naprostý blázen Smrtka do ucha zašeptá: „Jsme u cíle…“ „Počkej, to je ta chata?“ zeptám se udiveně. „Ne, to je civilizace,“ zasměje se. Najednou jako by sníh pod mýma nohama ujížděl pryč. Daleko ode všech a já, v bílé krajině naprosto mizím, splývám s každou nově padající vločkou… Dlouhý bílý tunel. Čekám, kdy objevím jeho konec.

…

„Konec dobrodružství!“ zakřičí Renata, když se sklání nad postelí s rudou kyticí růží. Otevřu oči a koukám, kde to jsem. „Není tohle nemocnice?“ pomyslím si. Ale… Co ta noha v sádře, ruka v sádře, omotaná hlava. Já snad spadla z nějakého ledovce? A najednou v tom zmatku se mi začínají vracet vzpomínky. Já, nazuřená na rodiče, jsem si chtěla hrozně dokazovat, jak jsem dospělá a zdrhla z rodinné oslavy. Šla jsem domů a …

„…a nějaký opilý řidič tě srazil, málem jsi nám zemřela, sama Smrtka tě chtěla svým ledovým dechem uhnat do svých spárů, ale zvítězila si…“ směje se na mě Renata a já jsem ráda, že je léto, že neexistuje žádná stará chajda, nic a že všechno byla jen iluze, mé doživotní tajemství…

…

„Ty, Radko, jestli se ti do zimy zahojí polámaná noha, nepojedeme k mému dědovi na chatu?...“