Labyrint smrti a života

Prastarý a věkem věků zapomenutý příběh. Jeho vrásčitá, boji zjizvená tvář, vypráví o labyrintu smrti a života. O místu v dalekém a truchlivém kraji, jenž hledá lidská duše. O místu kde život končí a smrt začíná! Zde světlo jen velmi slabě prodírá své zlatavé nitě mocnými korunami mohutných a v sebe větvemi propletených dubů. Odtud již není cesty zpět, kroky se boří do černé hlíny tvořící tenkou cestu, to touha žene k nepoznanému, k nesmrtelnosti.

Každičkou noc, po stovky let, když první hvězda na oblohu se odvážila, rozkvétala uprostřed labyrintu růže. Její květ věnoval nesmrtelnost každému kdo jí utrhne. A však každičkého rána umírá s kapkou rosy jak malou slzou třpytící se na květenství. Nikdo se neodvážil pro ten květ dostat, trny jejího keře, které pokrývali celý labyrint byly plné jedu. Duše které přicházeli k bráně, byly plné obav ze smrti, z bolesti a strachu. Nikdy nenaplněny příslibem skutečnosti z věčného života. A tak růže s novým svítáním umírá, zapomenutá ztracená uprostřed tmavého labyrintu, osamělá do konce věků, aniž by darovala svou moc.