Poslední slza

Anotace: Jedná se fanfiction na HP7. Odhaluje důležité informace! Pokud jste HP7 nečetli a nechcete přijít o překvapení, dále nepokračujte... a těm ostatním: Doufám, že pochopíte význam té poslední věty. Je důležitější, než se může zdát... =o)

Chladné deštivé počasí, které poslední dobou zahalovalo Londýn, neustále přetrvávalo. Harry tiše seděl v Ronově pokoji v Doupěti a díval se ven z okna. Přemýšlel o událostech, které se v posledních dnech staly. Hledání viteálů, boj v Bradavicích, smrt mnoha lidí na straně dobra i zla, především smrt Voldemorta.
Smutně si povzdechne. Ale i smrt jiných. Lupin, Tonksová, Fred, Snape, Colin a další, kteří byli v Bradavicích ten den.
„Harry.“ Zaklepe na dveře Hermiona a vejde.
Harry se otočí. „Už jdu, jen jsem vzpomínal.“
„To já taky, to my všichni. Myslíš, že přijde hodně lidí?“
„Věřím, že ano. Lupin, Tonksová, Fred i Snape jsou přeci jen slavní.“ Pronese smutně.
„To ano, jsem ráda, že mají vlastní pohřeb. Snad to nezní sobecky, ale takhle je to lepší. Skoro rodina. Nechtěla bych, aby byli mezi ostatními. Prostě-“ nic dalšího neřekne, rozbrečí se. Harry, zmatený její reakcí, ji obejme.
„Jsme se v Snapeovi pěkně zmýlili.“
„To tedy.“ Špitne Hermiona.
„Raději pojď.“ Harry pomalu vstane a společně se vydají dolu po schodech za ostatními, kteří již netrpělivě čekají.
Ron se při pohledu na brečící Hermionu trochu začervená.
„Jdeme. Za chvíli musíme být u přenášela.“ Zavelí pan Weasly a pozoruje, jak vyjde ven celá jeho rodina, Fleur, Harry a Hermiona.
Ron jde mezi Harrym a Hermionou. „Už aby to všechno bylo za námi. Mamka je na dně, pořád jenom brečí a zbytek rodiny na tom není o nic líp. Ani se nemůžeme radovat z vítězství. Snad až uplyne nějaká doba.“
„To všichni, Rone. Všichni jsou smutní.“ Sklesle poznamená Harry.
„Myslíte, že se teď opět vrátí Bradavice do normálu?“ obrátí list Ron.
„Věřím, že ano.“ Pokusí se Hermiona o úsměv.
„Nic jim nepřekáží při cestě vzhůru.“
„To ne.“ Souhlasí Ron.
„Jsme tu. Na tři se všichni dotkněte trakaře.“ Utne jejich rozhovor pan Weasly.
„1…2…3.“
 Harry se dotkne trakaře a ucítí ten svíraný pocit, který zažil již několikrát. Vzpomněl si i na své první přenášení. Na famfrpálový turnaj. Poté na hřbitov spolu s Cedrikem.
 Voldemort tehdy povstal a jemu téměř nikdo nevěřil, jak ironické a nyní ho všichni považují za hrdinu. Chlapec, který přežil… Život by byl snazší, kdyby se narodil jako mudlovské dítě v milující rodině, ale jeho úkol byl jiný. Musel zachránit svět před Voldemortem, a nebo zemřít.
Skoro zemřel. Viděl Brumbála, bylo to překvapující setkání a zjistil kolik mu toho ten moudrý dobrotivý Brumbál skrýval.
Před opravdovou smrtí ho zachránila Narcissa. Třeba tu dnes také bude…
„Páni, tady je lidí.“ Vydechne Ron, čímž probere Harryho z jeho přemýšlení. Ani si neuvědomil, že jsou na místě. Rozhlédne se kolem sebe. A opravdu. Je tu mnoho lidí. Snad ještě více, než čekal. Většinu ani nezná, ale poznává i mnoho známých tváří. Studenti Bradavic, lidé z Ministerstva, z Fénixova Řádu. Zvědavě pátrá, zda-li tu nejsou i Malfoyovi. Snad ani není zklamáním, když je tu neobjeví.
„Měli bychom se posadit.“ Koriguje je pan Weasly. Paní Weaslyová se hlasitě rozbrečí, Ginny s Percym se jí snaží uklidnit, ale není to nic platné.
„Tamhle na nás čekají rodiče Fleur. Pojďme k nim.“ Pokyne hlavou Bill.
Usadí se v první řadě vedle nejbližších příbuzných zemřelých.
„Nikdy bych neřekl, že se nám tu sejde tolik lidí. To nebylo ani na Vánoce.“ Pokusí se zavtipkovat George, díky čemuž si zaslouží káravý pohled paní Weaslyové.
 
„Dnes jsme se tu sešli proto, abychom uctili památkou ty, kteří statečně zemřeli v boji proti Voldemortovi, i když to mnohdy tak nevypadalo. Remus Lupin vždy věrně stál nestraně dobra, i když to mnohdy nebylo lehké. Nymfadora Tonksová byla odvážnou bystrozorkou, bohužel její odvaha jí stála život. Fred Weasly, veselý a též skvělý bojovník se zlem. A nakonec Severus Snape. Někteří ho považovali za zrádce a přisluhovače Voldemorta. Snad jen on a Albus Brumbál věděli celou pravdu.“ Začne pohřeb krátkým, ale i tak procítěným, proslovem Minerva McGonagallová. Po tváři jí tečou slzy, i když si snaží zachovat vážnost. „Předávám slovo Harrymu Potterovi, není nikoho lepšího, kdo by mohl v tuto chvíli promluvit. Všechny dobře znal. Harry, prosím.“ Pokyne, aby k ní přišel.
Harry pomalu vstane. Ulpí na něm stovka zvědavých pohledů. I Weaslyovi. I když se to dalo očekávat, nikdo z nich nevěděl, že Harry bude mít proslov.
Lenka Láskorodá překvapeně vyjekne, čímž na sebe upoutá pozornost. Začervená se a s tichou omluvou upře svůj uplakaný, ale přesto zasněný pohled na Harryho.
„Ehm, ehm,“ nejistě si odkašle Harry, „Je to pro všechny smutný den. Ne, jeden z těch smutných. Smutek, který pociťujeme, v nás vždy zůstane jako vzpomínka na hrdiny. Remus Lupin. Poprvé jsem ho potkal ve vlaku, když jsme jeli do Bradavic ve třetím ročníku. Bylo to i poprvé, co jsem poprvé potkal mozkomory,“ nervózně se odmlčí. „Byl to opravdu výborný učitel, naučil nás mnohé. Díky němu jsem mohl vzpomínat i na otce. Byli to skvělí přátelé. Pamatuji, jak jsme přišli na tajemství profesora Lupina. Bylo pro nás šokující, ale přesto jsme ho stále považovali za toho nejbáječnějšího učitele obrany proti černé magii. Pomáhal oddaně Fénixovu Řádu, i když to nebylo lehké. A nejen to…“ ozve se zavzlykání, patřící Hermioně, Ron ji vezme kolem ramen a něco ji pošeptá.
„Veškeré naše drobné hádky či spory zapomenu a v mých vzpomínkách zůstane vždy ten báječný profesor Remus Lupin.“ Harry se na chvíli odmlčí, aby se rozhlédl. Vidí smutné tváře všech přítomných, někteří tiše brečí, jiní se utápí ve svých vlastních vzpomínkách.
 „Nymfadora Tonksová. Jedna z nejbáječnějších žen, kterou jsem měl tu čest poznat. Stačila s ní jen chvíle u stolu, kdy měla veselou náladu, a věřte tomu, že vás dokázala dokonale rozesmát. Měnit barvu vlasů, nos, uši a podobně, nebyl žádný problém a někdy se až člověk divil, co všechno dokázala vymyslet. I když život ne vždy byl pro ni ohleduplný, dokázala se s tím vypořádat. Teď především mluvím o jejím vztahu s Lupinem. Z celého srdce jsem jim ho přál. I na ni budu vzpomínat v těch nejlepších vzpomínkách.“
Několik přítomných skloní hlavy na znamení souhlasu.
„Fred Weasly. To je snad kapitola sama pro sebe. On a jeho bratr George.“ Podívá se na něj a George se nervózně usměje. „Nerozlučná dvojka dvojčat k nerozeznání. Neustále vymýšleli nějaké záškolácké zákusky, bavili celý Nebelvír, i školu a nejen nás. Člověk na něj těžko zapomene. Když George přišel o ucho, smáli se spolu, že je paní Weaslyová konečně rozezná.“ Na chvíli se odmlčí a smutně pohlédne k nebi, jakoby snad čekal odpovědi na jeho otázky tam nahoře. „Už to není potřeba. Statečně se vrhl do boje proti zlu, pomohl nám vyhrát, ale sám bohužel padl. Frede, neboj se, nezapomeneme na tebe. Nikdo.“
„Severus Snape,“ Harry se zhluboka nadechne a pokračuje, „Není to nijak dlouho, co jsem se o něm dozvěděl celou pravdu. Překvapivou.“ Poznamená, profesorka McGonagallová souhlasně pokývne, ale nikdo si toho nevšimne. Jejich pozornost upoutá něco zcela jiného, i když by nemělo.
Někdo v poslední řadě překvapeně vyjekne: „Draco Malfoy!“, díky čemuž si zasloužil pozornost. Chlapec, který byl vždy Potterovým nepřítelem, a teď je zde. Tvář má zsinalou vyčerpáním i strachem. Tiše si sedne na kraj do poslední řady.
Harry se na něj překvapeně podívá. Zaskočil ho. Překvapil.
„Pamatuji,“ pokračuje dál, „jak jsem na jeho hodiny nechodil rád. Naše nesympatie byly oboustranné. On mě neměl rád dík vzpomínkám na mládí a já vlastně z velké části taky. Díky vzpomínkám nikoho jiného. I když to tak nevypadalo, pomáhal mi, ale to jsem si uvědomil pozdě. Stačí vědět několik věcí, které vám na vždy byly skryty a pohled na ostatní se změní. Konečně jsem to pochopil.“ Smutně se usměje a na košili mu ukápnou dvě slzy. Jedna za něj, a ta poslední slza za Lily…