Slza v tváři anděla

Zimní večer a já, Váš věrný vypravěč bloudím zasněženou krajinou. Sněhové vločky se v měsíčním světle lesknou jak rozsypané duhové korálky. Jak tisíce očíček mňoukajících koťat. Jak úsměv malé zubaté holčičky s rovnátky. Vše je tak nevinné, bezelstné, ukryté pod tím třpytícím se štěstím. Jen ztěžklé nohy zanechávají stopy. Stopy které během pár chvil zahaluje naříkající vítr. Vítr pohrávající si s vločkami, jako kočka s myší. Zarmoucený pohled vzad na mizící šlépěje napovídá, že není cesty zpět, již ne. Ba, proč také se vracet? Život který byl mě erbem, štítem, mečem již není. Už není proč se vracet, kdosi v myšlenkách šeptá: „vše co chceme leží před námi“, v té zasněžené pustině. Další krok do bílé róby halící horizont, další kousek blíže k labyrintu života a smrti. Ztěžklé a unavené tělo padá k zemi, řítí se jak shozená sklenka vody z jídelního stolku. Padá… Padá jak poslední lístek ze zmrzlé větvičky. A já ležím, ležím v té nevinnosti celého světa, v pláči Matky jenž v malé andílky se změnil, ležím v zasněžené pláni. Oči mé pláčí bolestí, rozpukem smutku naplňujícího celou moji mysl, jen hvězdy dále svítí a vítr utichá. Svítí tak jasně, malé žárovičky na temném plátnu všedních dnů, matně vzpomínám na psané řádky :“ Padá hvězda, rychle něco si přej!“ Lesk očí andělů, odraz naší duše v nitru: „Oni svítí jasněji lidem se srdcem na dlani, ukazujíc jim správnou cestu života, víš?“ Opět přemýšlím: „A co těm špatným?“ to tajemství se už nedozvím, víčka zelených očí se zavírají. Hlas malého děvčátka v býlích šatičkách, culíčky a červenými botičkami se ptá: „A co když padá hvězda?“ Kdosi v houpacím křesle, zády ke mně sedí, jen jeho staré zpuchřelé ruce a prošedivělé zbytky vlasů mírně vykukují. „Duše lidí. Malých, velkých, starých i mladých. Duše všech tvorů, to jsou hvězdy víš? A když padá hvězda, znamená to, že někdo umírá, a ty prosíš jeho duši, aby tvé přání předala bohu“ slza měnící se v čistý diamant, z posledních sil šeptám k nebi: „Eleonor padá hvězda, přej si něco…“