Malé ohňové intermezzo

Karel rozmrzele vyhlédl z okna. Lilo jako z konve. Zaškaredil se na zmoklého kosa, choulícího se pod smrkem nedaleko hájovny. Silvie mu zaškrábala na kalhoty. „Já vím, holka, já vím,“ sklonil se k jezevčici a pohladil ji po hlavě.
Chudáci ti, co musí v tomhle počasí být dole ve městě na oslavách, pomyslel si Karel. Co je vůbec na programu teď? uvažoval. Nevzpomněl si, musel se podívat do programu. Průvod v historických kostýmech, hm, ušklíbl se při pohledu z okna. Protože nevypadalo, že by v nejbližší době mělo přestat pršet, natáhl se na gauč a usnul.
Když se probudil, za oknem svítilo slunce. podíval se na hodiny. Bylo třičtvrtě na sedm. Historickou hru připravenou studentským spolkem místního gymnázia tedy už asi nestihne, ani kdyby sebou hodil. Ledaže by jel autem.
Nestihl to. Motor jeho stařičké škodovky odmítl nastartovat. Jediný, kdo z toho měl radost, byla Silvie. On sám klel, až se hory zelenaly.
Dorazil akorát do pauzy mezi představeními. Přemýšlel, jak zabije čas, zbývající do dalšího divadelního kusu. Silvie to vyřešila za něj. Vyrazila za holubem a táhla páníčka za sebou.
Konečně začala místní šermířská skupina svou produkci. Na volném prostranství před radnicí se odehrával věčný svár dobra a zla, zbraní a idejí. Šermíři byli opravdu výteční, velmi šikovní. Údery zbraní zněly náměstím, spolu s výkřiky dam. Sarkastický komentář dvojice hrobníků Karla několikrát rozesmál.
Hrobníci zrovna odnášeli další mrtvolu, když si Karel v hloučku studentů všiml povědomé tváře.
Ve skupince studentů tam stála dívka v modrých kraťasech se žlutým pruhem a světlém tričku s dlouhými rukávy. Připadalo mu, jakoby ji už někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde.
Černovláska se ušklíbla humoru hrobníků. I na dálku viděl ohníčky, které jí zaplály v očích. V tu chvíli si Karel vzpomněl, kde to děvče viděl. Bylo to tenkrát na jaře v lese.
Dívka si zřejmě uvědomila, že ji Karel pozoruje, protože k němu obrátila oči. Zamračila se. Karel rychle stočil pohled k šermířům. Rozhodně nestál o to, aby ho ta holka přistihla, jak ji hypnotizuje pohledem. Ona však zřejmě takové zábrany neměla, Karel cítil, jak ho propaluje pohledem. Podíval se na ni. Její obličej byl prost jakéhokoli výrazu.
Mimoděk si začal mnout oko bolavé od včerejšího svařování. Zamyslel se nad tím, jak se jeví oné neznámé. Viděl kluka v modrých džínách, sportovní khaki bundě, se světlehnědými vlnitými vlasy a neposlušným psem, prostě takového, jakých člověk potká denně tucty a nezapamatuje si jedinou tvář.
Teprve, když kolem něj s kamarády prošla, uvědomil si Karel, že je představení už skončilo. Zachytil její planoucí pohled, slyšel jasný smích. Nejspíš se šla před ohňovou show někam najíst.
Na město se již snášelo šero, když kolem Karla prošla opět. Protrpěli si půlhodinky vtipů od místních děcek, aspirujících na cenu za nejhorší výkon roku, než se setmělo natolik, aby mohla začít produkce.
Jakási napodobenina fakírského výstupu, kterou vystoupení začalo, Karla příliš nenadchla, protože nic neviděl. Ovšem ohňové efekty ho uchvátily. Měl oheň rád. Ne tak ovšem Silvie, ta se poplašeně vzpínala na vodítku. Přisedl si k ní a uklidňoval ji.
Zvon na radniční věži odbíjel jedenáctou, když polykač spolkl poslední plamen. Karel vyrazil domů. Dvojici očí, které ho vyprovázely s přáním dobré noci, nevnímal.