Andělský čin

Jednoho krásného dne se probudila. Slunce jasně zářilo do její mladé tváře, paprsky dosahovaly až přes její okno, dívala se do Slunce, do krásného, nevinného. Nevinného tak jako byla ona sama. Věděla, že dnes nebude hezky, i přes jasně vypadající počasí, její den nebude dobrý, ba naopak strašně vypadající. Pořád se cítila tak báječně a najednou zlom, nemůže jíst, divila se, že vůbec usnula, nemůže nic dělat, nesoustředí se, diví se, že vůbec žije, protože by radši ani nedýchala. Byla by schopná skočit z mostu, jen proto aby nemusela myslet na jeden večer. Večer, který začal nádherně. Byl to její den, jen její, nikdo jí ho nemohl vzít, nikdo, ale přece.
Před rokem, začínaly právě zimní prázdniny, byly pro ni vysvobozením od školy, kde se pohybování po jejích ´´milovaných´´ místech nedalo vydržet. Neustále ji obtěžoval jeden kluk, měl trapné návrhy, vždycky ho nějak setřásla, ale bála se toho, že ji jednoho dne potká úplně samotnou a nevěděla, jak by se bránila. Teď se aspoň mohla těšit na dárky, na Vánoční stromeček a vše s tímto spojené. Procházela se po zasněženém městě, sama, tak to většinou bývalo, protože s nikým nechtěla chodit, měla prý vysoké požadavky. Byla jiná než její vrstevnice, chovala se jinak, myslela na ostatní a nechovala se sobecky. Byla tady pro všechny. Tak hodná, že neměla štěstí najít si někoho, kdo by jí měl rád takovou jaká je. Dva roky, již od svých 16 let se začala ohlížet po někom vhodném, ale marně. Věděla, že hledání po vhodném objektu nepřipadá ve škole ani v úvahu. Ve svém srdci neměla žádnou naději, nikdo jí ji nedával. Až jednou, zase šla po svých oblíbených cestách, kde málokdy někoho zahlédla, chodila tam schválně, protože věděla, že je někde místo, kde může být sama. Netušila však, že po této cestě půjde osoba. Osoba, které si ani nevšimla, dívala se jenom dolů a skoro přes slzy neviděla. Vypadala jako hromádka neštěstí, ale šla pořád dál. Zastavil ji až prudký náraz, tak prudký, že se sesunula k zemi a omdlela. Nevěděla vůbec co se děje, až uslyšela krásný hlas, hlas toho, do koho vrazila. Sametový hlas muže ji okouzlil, chovala se jinak, najednou měla v sobě velký pocit štěstí, i když nevěděla vůbec proč. Najednou jí prudce zabolela hlava tak prudce, že se opět sesypala. Bloudila v myšlenkách a byla v bezvědomí. Prudká bolest ji nemohla hned probudit. Když otevřela oči, zjistila, že není večer, ale už ráno, musela tedy u někoho spát. Ale u koho? Nikdo tu není. Začala mít strach, slezla z postele, ale jakmile stála na nohou rázem spadla. Ránu někdo uslyšel. Byl to ten muž, muž, který ji přivedl k sobě domů a ošetřil ji, měl strach, aby se jí něco nestalo. Ale teď, když ji viděl se strašně vyděsil, na chvíli zpanikařil a netušil, co má dělat. Přišlo mu rozumné, vzít mladou slečnu do nemocnice. Vzal si ji do náruče a odnášel ji do svého nového auta. Tam ji položil na zadní sedadlo aniž by ji uvázal, vždyť vůbec nevnímala okolí, doufal, že ho někde neuvidí policejní vůz, nechtěl s nimi mít nic společného. Dlouho se nemohl rozmýšlet, musel vyjet. Nemocnice se nenacházela moc daleko, alespoň něco pozitivního pro něj. Zanedlouho už odnášel dívku dovnitř. Ihned ji předal znalci, doktor oznámil, že je daleko od kritického stavu. Jednal s ním,jako s člověkem, který s tou dívkou tvoří většinu svého volného času. Asi by se nebránil, ale teď mu šlo především o její zdraví. Co měl vlastně ze života? Nechodil s nikým, radši trávil čas sám, protože nevěřil, že najde tu pravou. Chodil už s několika ženami, v jeho věku docela normální běžná věc, ale něco se s ním stalo, najednou chtěl lásku, a ne úlety, které trvaly většinou jen jednu noc. Chtěl ženu, která by ho milovala a tahle žena, kterou možná i zachránil od těžkého zranění, se mu nadmíru zalíbila. Okouzlila ho natolik, že čekal na to, co mu řekne doktor. Ten se objevil zanedlouho a oznámil mu, že pacientka je v pořádku, že utrpěla jen nějaký šok. Že se může stavit zítra ráno, nezbylo mu nic jiného než jít domů. Doma nad ní hodně přemýšlel, myslel na ni tak, že zapomněl, že musí ještě napsat článek do práce, jeho pracovní náplní totiž bylo psaní různých článků o hudbě. V hlavě měl jenom ji, nemohl se pořádně soustředit, vůbec nevěděl, co se s ním děje, vždyť ji vlastně ani vůbec nezná. Šel radši spát, nechtěl přemýšlet a těšil se na to, až ji uvidí a promluví si s ní.
Vstal časně ráno, vzal si ten nejhezčí oblek, co měl a jel do nemocnice. Bylo mu dovoleno dívku navštívit, ona na něj koukala, jak na zjevení, on se opravdu zjevil. Kytka, kterou koupil, jí udělala nesmírnou radost. Nechápala- muž, kterého nezná ji pomáhá a donese jí růže. Nikdy nedostala od kluka kytku. Rostliny patřily mezi její velkou zálibu, ráda se starala o květiny, převážně o růže, mohla mít plno kyticí, ale darovaná je o něčem jiném, s kouskem citu od druhého člověka. O kterém neví, co říct. Muž nechtěl otálet, přece jenom, už se tu zdržel tak čtvrt hodiny, aniž by něco řekl. Ale nějak ho to drželo zpátky, býval hodně sebevědomí, ale najednou nevěděl, jak začít, protože se nechtěl ztrapnit. Ale nedalo mu to, musel prostě něco učinit, přiblížil se k ní, ale ne o moc, ušel sotva dva kroky, nacházel se skoro u ní, najednou tak blízko, že by jí mohl klidně dát pusu, opravdu neodolal a přiblížil se k ní, sotva na pár centimetrů, když zavřela obě oči, ucítil možnosti polibku a jal se jí. Pocítil nádherný sladký pocit, jak na rtech tak i na duši, takhle to pocítila i ona. Oba nevěděli proč, ale najednou něco tušili, tušili, že by nebylo špatné, kdyby spolu sdíleli víc času, poznali se. Doposud ani jeden nepromluvil, mluvili spolu jen duše, ale jak to bylo možné? Vždyť nevěděli ani, jak se jmenuje ten druhý, nevěděli vůbec nic a přitom se do sebe bezhlavě zamilovali. To ten náraz to pravděpodobně způsobil, její slzy, které se draly ven z nespokojenosti z okolí a všeho možného, to tento polibek, který najednou vypustil všechen strach, co z druhého měli. Pravděpodobně všechno způsobila zamilovanost, víc toho ani být nemohlo, víc spolu nezažili. Jak se říká- přeskočila mezi nimi jiskra! Konečně se ozval hlas, promluvili zároveň, takže si vzájemně nerozuměli ani slovo, přišlo jim to k smíchu, ona se začala hlasitě smát, on ji objal, věděli, že patří k sobě. Přišla sestra, vyhodila ho, byl tady už dost dlouho, ani si nestačili cokoliv říct, sestra se tvářila a chovala neústupně. Dál o sobě nic nevěděli, ani jméno, telefonní číslo, adresu, prostě nic. Všechno se stalo, tak rychle.
Šel tedy do práce, tam na ni pořád myslel při psaní článku o známém festivalu Masters Of Rock. V práci se zdržel až do večera, pak spěchal do nemocnice, doufal, že tentokrát ho nikdo nevyhodí, netušil, že se může stát něco horšího, mnohem horšího. Jeho milovaná dívka tu nebyla! Snažil se od plno lidí dozvědět jméno, adresu nebo něco, ale nepoznali ho a chtěli uchránit soukromí- nic mu neřekli, i když prosil několik hodin, možná míň, ale mu se zdála ta doba hodně dlouhá. Veškeré naděje uhynuli, najednou neměl nic, nikoho! Nikoho, komu by se podíval do očí a věděl by- to je ona-moje pravá láska…