...Bráška...

„ahojky bráško“ k pozdravu se hodí pusinka, ne? Tak mu jí dám. Sedím u počítače a Víťanek sedá ke mně. Můj nejlepší kámoš, kterého beru už do rodiny. Prostě můj starší bratříček…berou ho tak i rodiče. ;)…“ahoj Ivet“…odpoví, nevím proč, ale mám nějaký divný pocit. Víťu znám lépe než kdokoliv jiný a nějak tuším, že se něco děje. Ale to z něj dostanu později…

Vybíráme nějaký filmeček, Víťa chce něco smutného. Což on chce fakt jen, když je hodně dodeptaný. Pustíme náš filmeček (Titanic) a lehneme si k sobě do mojí postele. Ležím na něm a cítím jeho ruce, jak mě hladí po tváři. Jsme jen nejlepší kamarádi, ale tohle od něj miluji. Cítím se skvěle. Podívám se mu do očí a vidím, že pláče. Hned si sednu a obejmu ho. Zeptám se ho co se děje a on se rozpláče ještě víc. Trhá mi to srdce, nenávidím, když se trápí. ? Odtáhne se ode mě a mezi vzlyky mi řekne, že mi musí něco říct. Hned se jej ptám co. Pořád pláče, držím ho kolem ramen…koukám se mu do očí a ptám se ho pořád co…co mi chce říct…Po chvíli se trošku uklidní a řekne: „ Ivet, víš jak jsem byl u doktora…víš?...no, dneska jsem si šel pro výsledky…řekli mi.“rozpláče se ještě víc a já?...ztuhnu a čekám co z něj vypadne…“řekli mi…že mám leukémii“…vím, že v tuhle chvíli bych měla být silná a snažit se být mu oporou..ale rozpláču se jak malé dítě…“dá se to nějak zachránit?“ vypadlo ze mě…“ne, nedá.. ? je to vzácný druh, na který ještě neznají léčbu“slzy mi stékají po tváři a já nedokážu nic říct, v tuhle chvíli jsou slova zbytečná. Obejmu ho a chci se vzbudit z tohohle hnusného snu…jenže to sen není..je to realita, kterou bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli……když se trošku uklidníme, tak se ho zeptám kolik mu zbývá času…se slzami v očích mi odpoví: „2–3 měsíce“…“Víťanku,však my tohle zvládneme…Mám Tě hrozně ráda…“ dám mu pusu na líčko, obejmu ho a koukáme se na ten Titanic…ač upřímně z toho filmu nic nemám…

Rozhodli jsme se, že zažijeme spolu ty nejkrásnější měsíce…já, Víťanek a Tomíšek…začali jsme chodit na různé akce. Do kina…atd.. Užívali si posledních chvil…chtěla jsem, aby to byly ty nejkrásnější dny…a taky, že byly…i když…Víte jaké je jen čekat na to až umře? Probrečet každou noc, modlit se ať je tu se mnou co nejdéle…Víťa, byl pro mě vždycky na prvním místě. Za nic na světě bych ho nevyměnila a vím, že jeho místo v mém srdíčku nikdo nenahradí. Byla to vždycky moje opora…Vždy mi pomohl a teď jsem na řadě já. Teď musím oplatit vše, co pro mě za ty dva roky udělal…prostě to byly nejkrásnější dva měsíce…ač taky nejtěžší…

Byl pátek a já Víťanka čekala jako každý týden na nádraží. Až přijede ze školy. Jako vždy jsme vyšli ty odporné schody a šli směrem k Víťovi… Počkala jsem ho před barákem, hodil si batoh domů a šli jsme na naše místečko. Seděli jsme kecali a smáli se. Ač od té doby co mi tohle řekl jsem se už nikdy nezasmála pořádně od srdce ? a myslím, že Víťa taky ne… Napadlo mě jít se trochu projít…nechodila jsem sním nikam daleko, protože se mi už stalo, že se mu zamotala hlava apod. Víťa chtěl jít k nám domů, nebylo mu dobře a já se o něj šíleně bála. Jen co jsme došli domů sedli jsme si na pohovku a pustili nějaký film… vnímala jsem to jedním okem a druhým jsem hlídala Víťu, jestli se nic neděje. Zvedl se, že si zajde na WC, udělal pár kroků a omdlel… Rychle jsem přiskočila k němu a snažila se ho probrat…zavolala jsem na taťku, rychle vyběhl z ložnice a přiskočil k Víťovi…Řekl mi, ať zavolám sanitku. Rychle jsem běžela k telefonu vytočila číslo 155, odpověděla jsem na vše, na co se mě operátorka zeptala, řekla jí, co se stalo a adresu… Taťka mezitím Víťu zvedl a položil na pohovku. Za chvíli přijela záchranka i Víťovi rodiče, kterým jsem zavolala. Doktoři jej naložili do sanitky a já si prostě vyřvala, že pojedu, sním….

Sedíme všichni v nemocnici, já, taťka, mamka, rodiče od Víti a Tomíšek, který za námi přijel… pořád mám před očima obraz, jak leží v sanitce…celou dobu jsem ho držela za ruku, ač jsem se snažila, tak mi tekly slzy po tváři… Mamka se mě snažila utěšit, že to bude dobré, ale já věděla, že není. Že přijdu o nejlepšího kamaráda…ne, nebyl to „jen“ nejlepší kamarád. Byl moje všechno. Jediný můj důvod žít. A teď mám o něj přijít?

Asi po té nejdelší hodině v mém životě přišel doktor..že se Víťa probral a chce nás vidět…Snažila jsem se, aby na mě nepoznal, že celou dobu jsem plakala, ale on by to stejně na mě poznal… Přišli jsme všichni k němu a já a Tomík jsme ho chytli za ruku…Podíval se na mě a otevřel pusu, chtěl mi něco říct jen neměl sílu…sklonila jsem se k němu abych ho slyšela..“Nikdy na mě nezapomeň, miluji Tě a ty to víš“ …začala jsem plakat, Víťa se podíval na Toma a ten se hned k němu sklonil…něco mu pošeptal a já ač ho neslyšela vím co…Sklonila jsem se k Víťankovi, dala mu pusinku na líčko a řekla, že na něj nikdy nezapomenu…Podíval se na všechny kolem a řekl, z posledních sil..“ mám vás všechny rád“… podíval se na mě a řekl: „děkuji“ a zavřel oči…Přístroje na které byl připojen hlásili jediné…jeho smrt…Nikdo v pokoji nemluvil...šlo slyšet jen vzlykání nás všech…naposledy jsem se k Víťovi sklonila, odejmula ho a brečela…Mamka s taťkou se mě snažili od něj odtrhnout, ale já nemohla…nechtěla jsem ho opustit…Když jsem ho konečně pustila, neudržela jsem se na nohou…naštěstí mě taťka chytil a odnesl do auta…

Brečela jsem každý den, pořád…byla jsem zavřená v pokoji a brečela a brečela…šíleně mi chyběl…za týden byl pohřeb… Byli jsme tam s Tomíkem spolu…drželi se za ruce a plakali… Zahráli mu TITANIC…jeho nejoblíbenější písničku…Nemohla jsem tomu všemu uvěřit…bylo to pro mě neskutečně těžký…

…Přišla jsem domů a brečela dál…už jsem to nevydržela…nemohla jsem dál…sedla jsem si ke stolu..vzala si papír a tužku a začala psát postupně dopisy…Pro všechny, který jsem měla ráda…a hlavně jeden pro rodiče…kterým sem vysvětlila, že se jim hrozně omlouvám, ale dál nemůžu… vždycky jsme si říkali s Víťankem jedno…když umřít …tak spolu..Nevydržím to bez něj!...

Vzala jsem si pár prášku na spaní…aby mě to trochu omámilo a já necítila tak tu bolest…vytáhla jsem žiletku a začala sní jezdit po zápěstí…vyřezala tam písmeno V a potom udělala dlouhý řez přes žíly…Přitlačila jsem, i přes ty prášky jsem pocítila bolest…potáhla jsem tu žiletku dokonce…v duchu jsem si povídala s Víťankem…“už jdu za Tebou, zlatíčko…“ přejela jsem ještě jednou a vnímala jen chlad… a ticho…