Padlý anděl

Právě jsem seděla v kavárně a psala svůj další článek,tentokrát o jisté paní od nás z ulice,která neuvěřitelnou shodou náhod vyhrála v loterii hlavní výhru.Strašně jí závidím.Vím,že to není pěkné,ale zatímco ona se díky obrovskému štěstí bude příští týden stěhovat do přepychové vily,já se bojím,že přijdu o práci i byt.

Ale to je vedlejší,nesmím se stresovat,stejně se ještě vůbec nic neví tak nač panikaři,že?,,Briiiiiink...“Zvoní mi mobil.Ach jo.Zase ten otrava.Volá mi přes skryté číslo už celý měsíc,a když to zvednu,na druhém konci sluchátka se ozývá jen ženský pláč.Už mě to děsí.Řekla jsem to i policii,ale oni prý,že to bude jen nějaký vtipálek tak ať si nedělám zbytečně starosti.Mobil zavěsím a schovám do kapsy,ale za minutu zvoní zase.Kouknu na displej.,,Zase on?!“Tentokrát jsem tak naštvaná,že hovor zvednu:,,Ať jste kdo jste,přestaňte mi volat,nebo uvědomím policii!!“Křičím do telefonu a chvíli na to je ticho.Ale pak se ozve čísi hlas.,,Paní Maoliková...já...potřebuju pomoct....vy jste byla vždycky jediná osoba,která mi kdy rozuměla...“To snad není možné!!Ten otrava byla celou dobu moje sousedka paní Mayerová,ta,která vyhrála v loterii!!,,Paní Mayerová?Co je s vámi?“,,Já..chci letět...budu letět.Asi jste zase v té kavárně,slyším hluk v pozadí.“,,Ano,to jsem.“,,Tak to byste se mohla podívat z okna...vidíte ten velký panelák?“,,Ach...vidím...panebože!!“Mobil jsem pevně sevřela v ruce a vyběhla ven na ulici.Ze střechy obrovského paneláku se na mě usmívala paní Maoliková.Chtěla jsem volat policii,ale došla mi baterie.,,Prosím,neskákejte!!Prosím!!!“Křičela jsem,ale kdoví,jestli mě přes ten pouliční ruch vůbec slyšela.

A najednou jsem viděla,jak padá dolů.Měla na sobě bílou noční košili a vypadla jako anděl.Anděl,který se rozhodl odejít z tohoto světa.A vlastně to tak vždycky bylo.Paní Maoliková pro nás byla anděl.Hlídala mi děti,pekla pro ně cukroví...ale když vyhrála v loterii,všichni přátelé se od ní odvrátili zády.Neměla na ně už čas.A navíc,jak mi řekla,jí domů každý den chodily desítky výhružných dopisů,že pokud neodevzdá peníze,zabijou jejich děti.Ale mě to zřejmě šlo jedním uchem tam a druhým ven...Nechápala jsem,jak se cítí.Starala jsem se jen o sebe...

Kolem mrtvého těla paní Maolikové se seběhla spousta lidí.Až teprve teď jsem viděla modřiny na jejím těle,ale musela mít i obrovské modřiny na duši.Až teprve teď jsem si uvědomila,jak moc jsme jí mi všichni ublížili.Naše oči zaslepila závist a tak jsme ji společnými silami dusili pořád víc a víc,až se rozhodla skočit.

Později jsem se dověděla,že manžel paní Maolikovou často bil,ale ona se nechtěla rozvádět kvůli dětem.Přepadávaly ji časté deprese,při kterých mě volala,ale byla to vlastně volání o pomoc.Ale já je neslyšela.Byla jsem slepá a hluchá a starala se jen o sebe.A teď je mi to líto...bývala bych to vrátila zpátky ale nejde to.Napsala jsem článek o paní Maolikové s titulkem „Vyhrála v loterii a pak se zabila“,ale nejraději bych tomu dala titul „Padlý anděl“.

Někdy si všímáme,že pro nás byl někdo důležitý až když už ho ztratíme...