Ulice

Bydlím v jedné takové ulici.
Bývala lepší než je teď.
Byla veselá a tak živá.
Prohánělo se v ní spoustu dětí a ona je měla všechny ráda všechny je znala.
Teď je smutná. Trápí ji, že děti raději vysedávají na lavičce v parku s flaškou, než aby se s ní seznamovaly.
Ty které dříve znala, zapomněli, místo toho, aby jí čas od času navštívili.
Vedla jejich první kroky, přesto zapomněli.
Nelemuje jí žádná flóra, možná proto jsou tu podzimy tak sychravé, ale já jí znám snad už vod vždycky.

Nemá ráda, když jí někdo oslovuje jménem. A možná proto všichni kdo jí za ty léta co tu stojí stačili poznat, jí tak neříkají. Až na pošťáky.
Nesnáší pošťáky, nerespektují její jediné přání.
To že byla svědkem nesčetně velkého množství událostí je celkem logické. Stojí tu už......., každá událost byla pro každého jinak důležitá. Ale ona nikdy nedělala rozdíly.
Za svou majestátnost považuje domy, ležící na obou stranách jejich přehů. Vede je po celé své délce.
To se stalo smyslem jejího života.
Není vůbec obyčejná z polní cesty, která tu bývala v těch dobách na které jsou i kroniky krátké, se stala moderní lampami osvětlená asfaltová silnice.
Má svá pravidla. Ta nejdůležitějsí jsou sepsána na cedulích. Pomáhá tak lidem.
Málo kdo to ocení, přesto to pro ně dělá.
Bývá záhadná, tmavá i světlá, teplá i studená.
Vždycky tu byla pro lidi, záleží jí jen na tom, jestli se k ní vrátí.