Proč už patřím mezi "ostatní" ????

„Ááááá. Kterej idiot ?“ nadávám, když na moji rozpálenou kůži dopadnou kapky studené vody. Odpovědí mi je jen vše říkající výbuch smíchu moji mladší sestry. Tak tohle vážně nesnáším. Myslí si jak je vtipná. Mrsknu po ní opalovací krém, kterému mrštným pohybem uhne a ještě na mě ukáže dlouhý nos. Vážně jako malá! Rezignuji a pokusím se vrátit ke své původní činnosti. Tj. opalování.

S rodiči jsem teď na dovolené v Itálii. Snažím se toho využít, abych získala krásné hnědé opálení. Bezvýsledně. Jsme tady teprve 3 dny, ale stejně. Moje bledá kůže nikdy nedosáhne toho krásného hnědého odstínu. Sice jsem se už opálila, ale ve srovnání s Italkami jsem přímo průsvitná. Na tom se však ještě zapracuje.

„Dani? Jdeš už? Půjdeme teď na ty kolotoče.“ oznamuje mi mamka. Mně se ale nechce vzdát příjemně hřejícího sluníčka. Tak rodičům řeknu, že tady ještě chvíli pobudu a k večeru se vrátím přímo do našeho domečku. Kupodivu neprotestují a já se rozkošnicky natáhnu na deku. Teď už nerušená ničím krom šumění vody a chechtání racků. Z dálky jsou sice slyšet hlasy nějaké místní party, ale ty já nevnímám. Pomalu usínám.

„Bum“.
„Au“ probudím mě prudká rána do hlavy. Chvilku mě trvá než se vzpamatuji. Jako vysvětlení onoho nárazu, mi leží u hlavy volejbalový balón. Vezmu ho do ruky a podívám se, kdo se opovážil narušit moje slunění. To už ke mně běží mladý Ital. Začne na mě cosi chrlit a když vidí můj vykulený výraz, rozesměje se. Plynule přejde do angličtiny. Omluví se mi a ptá se, jestli jsem v pořádku. Tím si sice nejsem zas tak jistá, ale přikyvuji, jako že je vše v pohodě. Krásně se na mě usměje a zeptá se, jestli si nechci zahrát s nimi. Posunkem mi ukáže skupinu kluků, kteří stojí na hřišti opodál. Moc dlouho se nerozmýšlím a nadšeně souhlasím. Zase se tak úžasně usměje a zavede mě k ostatním. Všichni se mi představí. Můj „zranitel“ se jmenuje Pedro. Do teď jsem si myslela, že to jméno existuje leda v telenovelách. Je z celé skupiny asi nejhezčí. Hnědé vlasy se mu vlní kolem obličeje. Je stejně jako všichni krásně čokoládový. Jeho oči jsou kupodivu taky hnědé. Působí na mě dojmem kluka pohodáře. Jako by si ani neuvědomoval to, že se v jeho blízkosti holkám podlamuj kolena. Všichni začneme hrát volejbal. Asi po půl hodině to ukončíme. Všichni si jdou lehnout na své ručníky a tak zamířím ke svému „stanovisku“. Pedro mě ale požádá, abych se k nim připojila. Proto sbalím svoje vršky a přisedám si do utvořeného kroužku. Anglicky umí jen pár z nich a to nijak skvěle, takže se z Pedra stane „ vrchní překladatel“. Anglicky umí tak dobře, protože s rodiči rok bydlel v Anglii. Jeho tatínek tam byl za prací.

S kluky jsem se dobře bavila celé odpoledne. Líbil se mi na nich ten temperament, který jsem sama postrádala. Když se začalo stmívat rozloučila jsem se a zamířila jsem ke svému dočasnému obydlí. Pedro mi nabídl svůj doprovod. Byla jsem ráda. Cesta nebyla zrovna krátká. Celou dobu jsem si povídali o všem možném. Dobře jsme si rozumněli. Když jsme zastavili před našim domem, ani trochu se mi nechtělo odcházet. Pedro, jakoby to poznal. Zeptal se mě, jestli s nimi nechci zítra zase na pláž. Domluvili jsme místo a hodinu, kde se sejdeme. Oba dva jsme stáli na místě. Ani jednomu se nechtělo odcházet. Pomalu se ke mně přiblížil. Naklonil se nade mě. Zavřela jsem oči a ucítila lehký dotek jeho rtů na těch mých. Napětím jsem skoro nedýchala. Srdce mi bušilo jako splašené. Když se pak naše rty rozdělily a já se podívala do těch úžasných očí, jen s velkým sebezapřením jsem dokázala zamířit ke dveřím.

Druhý den jsem se celá natěšená odebrala na místo srazu. Rodiče sice nebyli nadšení že s nimi nechci trávit dovolenou, ale po mém přemlouvaní mě pustili. O Pedrovi jsem ji samozřejmě nic neřekla. Jak znám mamku, určitě by mi to zatrhla se slovy, že takovým klukům jde jen o jedno a ž by mě pak odkopli. Jí by nemělo cenu vysvětlovat cokoliv jiného. Měla svoje názory a ty neměnila. Tak jsem se vymluvila na škaredou pláž a špinavé moře. Uvěřili mi.

Už tam stál. Jakmile si mě všiml, zářivě se usmál a zamával na mě. Na uvítání mě dal pusu na tvář. Jen takovou přátelskou. Mě to k částečné zástavě srdce stačilo. Byla jsem ráda. Tohle byl důkaz, že mu opravdu nejde je o to jedno. Vydali jsme se za ostatními. Všichni mě nadšeně vítali a já zase prožila kouzelný čas strávený v jejich společnosti. Když už byl večer a já jsem se s ostatními rozloučila, vydala jsem se s Pedrem směrem můj domek. Zbylo mi ještě něco málo času a tak jsme se posadili na lavičku. Objal mě kolem ramen a já přímo tála v jeho náručí. Když jsme se začali líbat, bilo mi srdce tak prudce, že to určitě musel slyšet i on. Čas běžel až moc rychle a já už musela domů. Doprovodil mě a při loučení nasadil tak zoufalý pohled, že jsem měla sto chutí vrhnout se na něj a nechat rodiče čekat. Nakonec, ale ve mně pudy přežití vyhrály a já se s jeho mobilním číslem vydala ke své rodince

„RAD BYCH TE JESTE DNES VIDEL. PUJDE TO? P.“ zapípal můj mobil asi po hodině. Štěstím bez sebe jsem přemýšlela jak to udělat. Výmluva, že chci jít na pláž při svitu měsíce mi prošla celkem snadno. Tak jsem za necelou půl hodinku běžela na pláž, kde sme si domluvili sraz. Jakmile jsme si sedli na písek, začal mě líbat. Tentokrát po něžnosti nebyla ani stopa. Vášnivě se na mě vrhl a začal mě osahávat. Přišlo mi, že na to jde moc rychle. Přece jen jsme se znali chvilku. Když jsem se pokusila lehce oddělat jeho ruce, které mi rozepínaly košili, zle se na mě podíval. Řekla jsem mu, že si myslím, že se na to známe moc krátce. Pohled kterým mě zpražil mě vyděsil
„A co si sakra myslíš? Že se budeme vodit za ručičku? Cos čekala? Zašla si moc daleko. Teď už je na couvání pozdě. Nikdo se tě neptal jestli chceš“ oznámil mi a já ztuhla. Tohle je ten romantický Pedro z pláže? To není možné. Pokusila jsem ze sebe strhnout jeho ruce, které opět rejdily po mém těle. Odpovědí mi byla facka. Zalapala jsem po dechu. Zkusila jsem se bránit. Byl daleko silnější. Začala jsem křičet. Vzápětí jsem dostala ránu, která mě málem omráčila. Přes mžitky před očima jsem slyšela hlas, který mi oznamuje, že jakýkoliv odpor bude potrestán. Já se ale musím bránit. Škrábala jsem, kousala. Odpovědí mi bylo bití. A čím dál větší. Strhl ze mě minisukni. Zkoušela jsem kopat, ale následující rána mě znehybnila.Necítila jsem celé tělo. Prudká bolest v podbřišku mě zasáhla nečekaně. Myslela jsem že se mi rozervou vnitřnosti. Bolestí jsem neviděla. Vzmohla jsem se na poslední odpor. Vší silou, která ve mně zůstala jsem se pokusila praštit tu zrůdu nade mnou. Ničeho jsem nedosáhla. Odplatou byla rána kamenem do hlavy. Poslední co si pamatuji je pohled na Něho. Na pana úžasného, který se obléká a v zápětí napřahuje ke kopu do mé hlavy. Pak už je jen tma a černo…….

„Píp.Píp.Píp..“.
Pomalu otevřu oči. Jedno je napuchlé, takže vidím jen štěrbinou. Ležím v nemocnici. Vedle mé postele sedí ubrečená mamka. Když vidí, že jsem vzhůru, radostně mě obejme. Pak čekám na příval pouček. Ona mi ale nic nevyčítá. Za to jsem jí vděčná. Tuto chybu si opravdu uvědomuji a nepotřebuji to slyšet i z jiných úst.

Cesta do České republiky je dlouhá a já můžu přemýšlet. Proč jsem byla tak hloupá a nebrala vážně rady rodičů ? Jak by to mohlo dopadnout, kdyby se taťka nevydal hledat mě na pláž? Byla bych tady ještě ? Pokaždé, když jsem slyšela podobný příběh, myslela jsem si, že mě se to stát nemůže. To se stává jen těm ostatním. Teď jsem já jedna z těch „ ostatních“. Poznamenaná na celý život. Jak se domov blíží, vzpomínky se vzdalují. Já ale vím, že už nikdy nezmizí. Že mi v hlavě zůstanou na vždy.