Pojď

Byla teplá jarní noc a na obloze svítilo snad milion hvězd. Do oken lidem zářil měsíc, byl úplněk. V jednom z oken se právě zhasínalo. Měsíc nakoukl dovnitř a uviděl dívku, jak se ukládá k spánku. Vlnité vlasy jí spadaly na ramena a jejich červená barva ostře kontrastovala se sněhobílou noční košilkou. Právě ulehla do své postele a natáhla ruku, aby zhasla lampičku. Při tomhle pohybu se jí nevědomky shrnul rukáv košile a odhalil ne moc stará zranění na zápěstí. Zhasla. Celý pokoj se ponořil do tmy a dívka ulehla. Všude bylo ticho. Nesnesitelné hrůzu nahánějící ticho. Rodiče nebyli doma.
Dívka zavřela oči, ale věděla, že přívaly slz, které po celý den zdržuje, právě teď už nevydrží skrývat. Jedna slza...druhá...celý vodopád slz. V těch slzách byla všechna ta bolest, co ji uvnitř svírala. Ta bolest tam byla od první chvíle, co se to všechno dozvěděla. Nedovedla si představit, že všechno to krásné, co prožila, byla jenom lež. Žila ve lžích, v klamných představách, v nesmyslných snech... A ty vzpomínky! Ty byly na tom všem to nejhorší, protože byly tak nádherné. Rvalo jí srdce pomyslet na to, že to nebyla pravda. Že jí celou dobu lhal. Někdo jí řekl, že co se stalo, stalo se, že má vzpomínky a ty už jí nikdo nevezme. To ji rozplakalo ještě víc. Právě to chtěla. Vymazat to všechno jednou provždy, aby ji to už nemuselo každý den trápit a bolet. Aby se, vždy když uslyší jeho jméno, nezačala neovladatelně třást...
Slyšela ticho. Bylo všude. Ticho bylo znakem samoty. Teď byla sama, úplně. Tvář už měla celou mokrou od slz. Utřela si je studenou rukou a zachumlala se pořádně do peřin. Pevně zavřela oči. Aby už jediná kapička nemohla ven. Přála si, aby usla a už nikdy se nevzbudila. Bylo by konečně po všem, po bolesti, po samotě. Myslela na svou první lásku, na svého bývalého miláčka, kterého nikdy nepřestala mít ráda. Kéž by se jí o něm dnes zdálo...
Dívka usla. Najednou ji navštívil sen. Stála u vysoké stříbrné brány se starodávnou klikou. Za bránou se rozkládala překrásná zahrada se stromy obalenými plody, květinami v trávě a s motýly, kteří poletovali nad zelení. Dívka stála před tou nádherou v krásných bílých šatech s prstenem na ruce. Najednou se vedle brány vynořila z mlhy postava. Mířila k ní. Už zdálky ho poznala. Její miláček. Usmíval se na ni svým milým úsměvem. Měl na sobě oblek a ten samý prsten jako ona. Přišel až k ní a natáhl ruku.
"Pojď," zašeptal a podíval se jí do očí. Dívka se zase po dlouhé době usmála a vložila svou dlaň do jeho. Konečně byla šťastná. Brána se před nimi lehce otevřela a oni vešli ruku v ruce do někonečné zahrady...
Měsíc ustoupil slunci a noc ustoupila dni. Světlo pronikalo do pokoje. Na posteli ležela dívka s rozhozenými vlasy na polštáři a s úsměvem na rtech. Vypadalo, že spí. Na ruce se jí skvěl prsten. Oči měla klidně zavřené, jakoby si stále snila svůj krásný sen. Ve skutečnosti je však už nikdy neotevřela...