A proč ne??? - Nevěra

„A proč ne? Proč bych nemohla? Vždyť se pro jednou nic nestane“. To mi běželo v hlavě. V té době jsem na tom neviděla nic špatného. Tehdy ještě ne. Ale teď už vím svoje. Za každou věc se platí. A já jsem zaplatila. Je to vysoká cena. Až moc vysoká. Zpátky to ale vzít nejde.

Chodila jsem s někým. Měla jsem ho ráda. Nebyla to žádná nesmrtelná láska, ani jsme spolu neplánovali děti. On byl můj první. Bylo mi s ním dobře a neviděla jsem jediný důvod proč to s ním ukončit. Časem mi ale přišlo že chci něco víc. Nevím jestli se to dá vyjádřit přímo slovy. Asi ne. Já jsem potřebovala nějaké napětí. Trochu adrenalinu. Naše mazlení mi zevšednělo a stalo se mi, pokud ne přímo nudným, tak rozhodně nezajímavým. Ani jsem nevěděla co hledám. Možná mi vadilo, že přítel ze mě není nadšený tak jako dřív. Náš společný život byl až moc navyklý. Vše šlo podle pravidel. Nevybočili jsme s vyjetých kolejí.

Začalo léto. Prvních 14 dnů jsem měla jet na tábor jako vedoucí. Jela jsem tam sama. Když jsme se loučili ani jsem netruchlila. Ani mi nevadilo, že ho takovou dobu neuvidím. Těšila jsem se tam. Pryč z té nudy ve městě. Pryč ze stereotypu všedního dne. Nemá cenu tady rozepisovat program tábora a mé úlohy v něm. To je zbytečné. Co stojí za zmínku je On. Další vedoucí. Daniel. Takové andělské jméno. On mě učaroval. Jeho pohled mě dokázal ochromit. Tak krásného borce jsem snad ještě neviděla ( no dobře Orgando Bloom je hezčí, ale toho jsem na živo neviděla ). Byl vysoký, urostlý, no prostě úžasný. Hnědé vlasy se mu vlnily kolem obličeje. Měl pronikavě modré oči. Takové ty hypnotizující. Pokud bych chtěla napsat co všechno na něm bylo úžasné, trvalo by to hodně dlouho. Ve zkratce, byl prostě Pan Dokonalý. Byl hrozně přátelský. Se všemi se smál a pořád bavil svoje okolí, ve kterém jsem se co nejčastěji objevovala já. Ani nevím co jsem chtěla. Rozhodně jsem ho nechtěla sbalit. Jen jsem měla potřebu být stále v jeho blízkosti. Stali se z nás kamarádi. Dobří kamarádi. On někoho měl, já taky. Věděli jsme kde je hranice.

Jeden den měla hlavní vedoucí Markéta narozeniny. Nakoupili jsme nějaký alkohol. Byli vylosováni lidi, kteří nesmějí pít, kdyby náhodou některé dítě potřebovalo asistenci. Shodou náhod los padl na Daniela. Chvilku nadával, ale pak z něj stejně vypadlo, že nepije. My ostatní jsme vytvořili kroužek a nechali kolovat jednu láhev za druhou. Když už bylo všechno pryč, cítila jsem v sobě účinky alkoholu. Nebylo to nijak moc, ale přece jen jsem se chovala jinak. Rozhodla jsem se, že Daniela nenechám chudáka samotného a vyšla jsem za ním. Našla jsem ho na hlídce s otráveným obličejem. Když viděl že za ním mířím, radostně se usmál. Byl rád že si má s kým povídat. Opřela jsem se o něj, aby se mi sedělo pohodlněji. To co jsem v sobě dokázala dusit za střízliva, mi v tomto stavu moc nešlo. Nepatrně jsem ho pohladila po ruce. Nevím co jsem čekala, ale rozhodně ne to že mě taky pohladil. Už ani nevím jak se to stalo, ale za chvíli jsme se líbali. Byl úžasně něžný. Nemohla jsme z jeho dotyků. Všude kolem se už spalo a my se nechali unést. Bylo mi s ním úžasně a ani na okamžik jsem si nevzpomněla na svého přítele. Milovali jsme se spolu. V tom okamžiku, jsem se cítila opravdu spokojená. Dlouho jsme spolu setrvali v obětí a když měl přijít čas další hlídky rozloučili jsme se. Ani jeden neřekl že to bude tajné. Vyplynulo to ze situace. Přes den budeme zase jenom kamarádi. A tak jsme přes den vtipkovali jako každý jiný den. Pokaždé, když nás nikdo nemohl vidět jsme se nenápadně hladili. Ten adrenalin mě hrozně bavil. Věděla jsem že nás nikdo nesmí vidět. Přes den jsme tedy byli kamarádi a v noci milenci. Vyhovovalo nám to oběma. Pomalu se blížil den odjezdu. Samotnou mě překvapilo, že mi to nevadí. Brala jsem to jako příjemný zážitek. Rozhodně jsem nečekala žádný vztah. To bych si po pravdě ani nedokázala představit. Při loučení jsme si vyměnili čísla. Domluvili jsme se, že se někdy zase sejdeme. A proč ne?

„ Tiše Danielko! Pšt, už neplač.“ Utěšuji svoji dcerku. Myslela jsem že věc jako prasknutí kondomu se už nestává. Chyba. Mě se stala. S přítelem sem se rozešla. Nechtěla jsem aby si myslel že je to jeho. Danielovi jsem nic neřekla. A proč taky ? Bylo to jen zpestření. Oba dva jsme to tak brali. Nechtěli jsme vztah. Teď mám dceru. Vzpomínku na pár krásných zážitků. Moje sny a plány do budoucna se hroutí. Už si nemůžu užívat jako mojí vrstevníci. Já teď musím dřepět doma a starat se o Danielku. Udělala jsem chybu a chybami se člověk učí. Už nic nejde vrátit zpět, ale kdyby to šlo, teď už bych věděla, že chvilka radosti a potěšení za to nestojí. Jenže před tím jsem to nevěděla. Řekla jsem si: A proč ne???