Čaj s mlíkem

Uvařila jsem si čaj s mlíkem a chvíli jsem zírala z okna. Jelikož byla venku tma, a já bydlím na nerušné ulici, nikdo tam nechodil a já se asi po deseti minutách začala utápět v nehorázné depresi. Když mi začaly téct slzy po obličeji, řekla jsem si: ´´Konečně!´´. Konečně kvůli němu brečím. Konečně jsem to nedržela v sobě. Vím, že většina holek spíš kvůli klukům brečet nechce. Většina holek totiž nechce brečet kvůli ničemu. Ale proč? Snaží se snad napodobovat tvrdý kluky, kteří zásadně nebrečí? Já jsem prostě jiná. Vždycky jsem byla jiná. Nechodím v růžovým a kvůli klukovi si radši pobrečím, než bych to měla držet v sobě.

Když jsem se toho večera už neudržela, brečela a nevydržela se dívat z okna, sedla jsem si k počítači a napsala jsem mu výstižnou zprávu: Proč?

Hned po odeslání zprávy jsem ale zalitovala. Vždyť on mi důvod řekl. Protože už mě nemiluje. Já jsem to ale nemohla pochopit. Odpovědi se mi tenkrát samozřejmě nedostalo. Byla jsem strašně zoufalá. K mému štěstí začalo kolem půlnoci pršet, a tak jsem se až do čtyř do rána dívala z okna. Sledovala jsem tu hru kapek. Byla to totiž jediná činnost, při které jsem nemusela myslet na to, že mě nechal. Souhra kapek deště mě ale přiváděla k čím dál větší depresi. Když jsem té noci kolem půlpáté slyšela houkat vlak, jako by mi do duše vmetl takovou myšlenku. Celej další den pršelo. Vzpomínám si na to úplně přesně. Celej den jsem pila čaj s mlíkem a celej den jsem čuměla z okna. Myslela jsem na tu nezodpovězenou zprávu Proč, ale zároveň jsem věděla, že Protože už jsem slyšela, a podruhé bych takovou ránu zažít nechtěla. Mohla jsem mu být vděčná, že mě raději ignoroval. Ale to říkám teď, půlroku po tom. Tehdy jsem žila jen jím. Ztratila jsem důvěru přátel, dokonce i babičky, která vždycky stála při mně. Ztratila jsem tehdy všechno, ale hlavně, že jsem měla jeho. On byl můj život, a vlastně i moje smrt. On mi ukázal, co je láska, on mi ukázal, jaké je podlomení kolenou a on mi ukázal jaké je být totálně na dně. Celej ten den pršelo a přestalo až kolem čtvrté odpoledne. Konečně mi přestaly kapky klepat na okno a já jsem si šla lehnout. Usínala jsem s hřejivým pocitem na srdci. Jen teď nechápu, proč jsem ten pocit měla. Měla jsem v hlavě veliký plán. Možná proto. Možná proto, že jsem věděla, že mě čeká brzo vysvobození z mého života, kterej byl nanic. Probudila jsem se kolem půlnoci, přesně, jak jsem chtěla. Tehdy jsem si rozsvítila světlo a napsala dva dopisy. Teď bych se za tohle nejradši otrávila. Ty dopisy jsem nikdy psát neměla. První byl pro moji nejlepší kamarádku. Druhý, jak jinak, pro kluka, který mi udělal ty nejhezčí dny v mým životě. Když radnice odbyla čtvrt na pět,oblekla jsem si džíny a triko a šla jsem. Za pět minut jsem byla tam, kde jsem být chtěla. Stála jsem na místě, byla jsem si tak jistá, že se mi ani neklepaly nohy. Odbyla půlpátá a já jsem slyšela houkání vlaku, ještě jsem si stihla uvědomit, že houká vždycky na tom stejným místě. Pak už jsem viděla jen dvě světla, který mě strašně oslnily. Dál už si nic nepamatuju.

A teď jsem tady. Na druhé straně republiky od domova. Sedím v psychiatrické léčebně a piju čaj s mlíkem. Je půlnoc, sleduju kapky deště, jak se roztříští o chodník a na duši mám zase jeden velkej plán.