Smrt pro lásku

Seděla u zavřeného okna. Venku pršelo. Po okenních tabulkách stále stékali kapky deště. Po jejích bílých tvářích stékali malé potůčky slz. V ruce držela jeho fotku. Fotku člověka, kterého tak moc milovala. Nebe bylo na její straně-brečelo s ní. Tak strašně moc ho chtěla zpátky, ale nešlo to. Copak se člověk může vrátit z nebe zpátky na zem? To bohužel ne. Pořád v rukou mačkala tu fotku. Neustále ji nosila u sebe. Nebylo vteřiny aniž by ji neměla. Měla už jen fotku, jeho stálou vůni v pokoji, slzy, jenž vznikly po jeho odchodu a vzpomínky na šťastné a krásné chvilky, jenž byli spolu. Byl to nerozlučný pár. Byli pořád spolu a když ne, tak si buď psali nebo spolu telefonovali. Její šťastné srdce s ním, zahalil smutek a beznaděj.
Vstala od okna a šla do koupelny. Stoupla si před zrcadlo a pustila vodu do vany, aby přerušila ticho. Zavřela oči a pevně je sepnula k sobě. V hlavě se jí začali promítat vzpomínky, když stála u zrcadla. Přišel k ní, potichu až neslyšně, a vzal jí kolem pasu tak něžně, že se to nedalo k ničemu přirovnat. Otočil si jí k sobě, a svou hlavu přiblížil k té její. Promluvil k ní dvě tichá, ale přes to silná slova. „Miluji tě.“byli ty dvě slůvka. Poté, co je dořekl, položil svá ústa na její a začal ji líbat. Po chvilce oddálili svá ústa od sebe. „Také tě miluji!“řekla a znovu se začali líbat.
Vzpomínky se jí zlomily jako vůle. Podlomila se jí kolena a svezla se k zemi. V oku se jí zrodila slza, slza bolesti. Z oka jí putovala po tváři až na okraj a upadla jí do dlaně. Poté jedné slze se rodily další a další slzy jenž stékali a padali. Za naklonila se k vaně a opláchla si vodou obličej, poté zavřela kohoutek. Pořád stála před zrcadlem a dívala se na svůj, teď už vyhublý bílý obličej. Postupem času se měnila tak, že se nepoznávala ani ona sama. Tváře jí začali propadat a kosti se jí tvarovali ven a byli výraznější. Měnila se v ‘živou mrtvolu‘. Po chvíli odešla a lehla si na postel. Zavřela oči a znovu se jí v hlavě promítly vzpomínky, když byla s ním. Každé ráno jí probudil něžným polibkem za ucho. Krásná rána s ním po boku, tak zářící a nekonečná. Byla z toho všeho na dně. Nemohla takhle už dál žít. Beze všeho. Bez naděje na to, že se jí vrátí. Věděla, že se jí už nikdy nevrátí. Ale proč se to tak stalo? Proč? Proč?! Kladla si v duchu otázky každý den. Proč sem to nemohla být já? Proč on? Chtěla ho zpátky, ale nešlo to. Neměla na nic sílu. Neměla už ani proč žít. Měla chuť a sílu jen na jedno, umřít. Nic víc už nechtěla. Jen umřít a být s ním. Vstala a šla ven. Vyšla z bytu a šla dlouhou chodbou ke dveřím. Šla sklesle a nevnímaje okolí. Vyšla z baráku, ještě pořád pršelo. Nandala si kapucu od mikiny, mikiny jenž byla předtím jeho. Šla po prázdných ulicích plných vody a po tvářích jí stékali potůčky slz. Slz, jenž byli plné bolesti, zklamání a stesku. Došla až k velké skále, na jejímž druhé straně nic nebylo. Šla nahoru. Byla to skála, na kterou chodily spolu. Cestou o tom přemýšlela, o smrti. Došla nahoru a sedla si k okraji. Jen tak tam seděla a srdce jí krvácelo. Bylo zlomené. Zlomené na několik kousků tak, že už by nešlo jej dát do jednoho velkého kusu srdce bijící pro milovanou osobu- osobu, jenž už nebyla mezi živými, v tomto světě. Dívala se dolů. Velká propast, jenž neměla dno. Z toho pohledu se jí zatočila hlava a trošku s sebou cukla, div nespadla dolu, ale ustála to. Nevěděla o smrti nic. Bylo to pro ni něco, co by ji mohlo vysvobodit z té bolesti a utrpení, které právě prožívala. Radši vstala a šla kousek dál. Nechtěla skočit, ale lákalo ji to. Pramínky slz neustávali a pořád se valily po jejích tvářích, jako potůčky co nemají konce. Otočila se a šla domů. Cestou přestalo na okamžik pršet, ale poté zas začalo. Byl to jen mžik okamžiku. Došla domu. Šla poté chodbě- chodbě jenž v ní vyvolávalo tolik vzpomínek. Vzpomínek, které byli krásné, ale i boleli. Došla k bytu a vešla do něj. Hned, jak zavřela dveře, ucítila jeho vůni, jako by stál hned tady, vedle ní. Zmocnil se jí pocit úzkosti. Svezla se po dveřích na zem a potůčky slz, které jí stékali po tvářích, byli ještě silnější a bolestivější. Neměla už sílu, prostě ne. Vstala a odešla do koupelny. Otevřela skřínku a vyndala z ní jednu žiletku. Vlezla do vany, kterou si napustila a vlezla do ní. Přemýšlela o tom, pořád a pořád. Nevěděla už jak dál. Pomalu, ale jistě, zajela žiletkou do ruky, do tepny. „Miluji tě“řekla do prázdna. Ty slova se ještě chvíli vznášeli místností, ale po chvíli zmizeli. Pomalu jí z ruky vytékala krev a vodu barvila do rudého odstínu. Už skoro nic necítila. „Miluji tě…“řekla a vydechla poslední doušky vzduchu z jejích plic. Šla za ním. Už navždy!!!