Znovuzrození

S úlevou položila sluchátko. Tak a je to. Všechno je vyřízeno, každému řekla to, co se mu za těch sedmnáct let říct neodvážila. Alici, že to vždy byla skvělá kamarádka, babičce, jak moc ji má ráda, třídní učitelce, že pro ní byla dobrou posluchačkou a utěšovatelkou, Lukášovi, nejlepšímu bratrovi na světě, a nakonec i Romanovi, kterého už dva roky bezmezně miluje. Ani jeden ze zmíněných telefon nezvedal, v což ona doufala. Nechat jim vzkaz na záznamníku bylo pro ni přijatelnější.
,, Tak a je to tady," pronesla sama k sobě tiše. To, co celé ty týdny plánovala do nejmenších detailů, se přiblížilo. Nejistě si prohlédla své dlouhé štíhlé paže s prosvítajícíc bílou kůží. Hlavně teď nesmím začít váhat, pomyslela si, nebo z toho nakonec vycouvám. Zhluboka se nadechla a odhodlaně sevřela dlaň. Ucítila studené ostří žiletky. Za okamžik se bílé kachličky v koupelně zabarvily šarlatovou krví.

Ano, už to vidí. Světlo na konci dlouhého tunelu. Vykročila pravou nohou. V tu chvíli však uslyšela hlasy. Změť hlasů. Zastavila se a poslouchala. Jistě, tohle musí být Lukáš. A ten vyděšený ženský hlas. Alice. Začala přešlapovat na místě. Co jí to ty hlasy říkají?
,, Neumírej, prosím....,"
,, Sakra holka, probuď se. Ty musíš žít...,"
Hořce se pousmála. Omyl. Ona nemusí nic. Přesto však váhala. Od svých nejbližších cítila starost a utrpení, avšak zároveň jí to táhlo na druhou stranu ke světlu, kde bude svobodná.

,, Mariko?" Pomalu otevřela ztěžklá víčka. Nejprve spatřila nejasný obrys zahalený v mlze, ale postupně rozeznala svou babičku. Milovanou babičku.
,, Babi?" pronesla téměř šeptem. Stará žena jí pevně sevřela ruku.
,, Děvče moje...," Po vrásčité tváři se jí koulely stříbrné krůpěje slz. ,, Ostatní jsou na chodbě? Mám je zavolat?" Marika váhavě pohlédla na své paže, omotané obvazy. pak zavrtěla hlavou. Ještě ne. Nechce, aby ji viděli takovou. Ale už to nebude dlouho trvat...