DOPIS PRO TEBE

Dopis pro tebe

Dnes měl konečně nastat ten nejkrásnější den mého života, den s velkým D. A nic z toho nebude, místo toho příští týden obleču černé šaty a místo svatebního průvodu, půjdu za černou tvou rakví.
Ach, můj nejmilejší Davide, proč se to muselo stát zrovna nám a proč dva dny před svatbou ? Nikdo mi nechtěl nic říct, prostě mi řekli, že přijdeš později, chtěli mě toho ušetřit a proč? Báli se o mě, ale měli se bát o tebe, to ty jsi byl v ohrožení, to ty a teď? Teď už tu nejsi, už nepřijdeš, už ne.
Proč se tam střílelo, proč jsi šel pro prsteny sám? Proč?
Měli jsme jít spolu, ale tys nechtěl, chtěl jsi koupit ještě nějakou drobnost pro mě a tak jsi mě poslal na druhou stranu města pro ten nejkrásnější hedvábný kapesník. Jenomže zlatnictví bylo přepadeno a ty? Ty jsi tam skonal, odvezli tě sice urychleně do nemocnice, ale tys to nezvládl, bylo to hluboké. Nechali tě umřít a nic mi neřekli, nenechali nás ani se rozloučit. Milovala jsem tě!!!
Jenomže co je mi teď moje láska? K čemu mám šaty bílé? Jen slzy mi kanou a nejsem schopna slova, nebýt možnosti psát a myslet, jsem už němá. Jenomže já jsem a k tomu jsem už i mrtvá, nemám proč žít, nejsi tu, ty, světlo mého života.
Říkají, to přejde, zvládneš to, přeneseš se přes to a budeš znovu milovat, jak je to pro ně snadné, oni to nechápou, já miluji tebe, jenom tebe, proto jsem se rozhodla pro tuto cestu, píšu tento dopis pro tebe jako vzkaz pro ty, jenž zůstanou.
Ano, odhadl jsi mě správně, zcela správně, bez tebe to pro mě nemá cenu, chci být s tebou a udělám pro to cokoliv!!!
Ne, nechtěj mi to rozmluvit, víš dobře, že mě nic nezastaví. Už dávno jsi mi kolikráte říkal, co mám udělat a kdy a v čem tě poslechnout a jak to dopadlo? Nikdy tak, jak sis přál, až teď, jednou tě poslechnu a víc tvůj hlas už slyšet nemám? Ne!!! To si nenechám líbit!!!
Obléknu si ty nejkrásnější šaty, ty, které se ti v katalogu tolik líbily, ty, co nevíš jak moc mi sluší. Vezmu si je na sebe, rudou si vezmu růži, několik bílých svící, kus pergamenu a tento dopis, snad to jednou pochopíš a nejen ty, ale hlavně pozůstalí.
Půjdu a sednu si na půdě, svíce rozložím okolo sebe, zapálím je a do pergamene vpálím několik latinských, španělských a magických slov.

„noční ty královno, krásko Smrti,
pomož mi při slovech co kosti drtí,
pomoz mi při činu,
jenž chystám se udělat,
pro lásku zahynu,
chci bys jen ty byla můj kat,
stát se tvou družinou a s ním zase být,
o tom všem chci si já nechat navždy snít,
odevzdávám se tvé vládě,
chci tvojí družiny být mládě!“

Pár slov jsem napsala, kouzlo co musí vyjít a ty? Stojíš na druhém břehu, slzy ti kanou, ale já? Já se nevzdám, budeme zase spolu a to je to, nač se těším, těš se a směj se mnou!
Ne, toho ty nejsi schopen, nechceš se dívat, jak se nechám zabít, ale věř mi, vím, že bez tebe život pro mě nemá cenu.

Beru ten pergamen, svíčky dál hoří, odříkávám slova a rudá růže plane. Najednou proti mně stojí dívka bledá, má havraní vlasy, černé šaty, planoucí oči a její démonický hlas se mnou promlouvá.
Nedokáže tě k nám vrátit ale dá nás k sobě.
Podává mi dýku ze stříbra s okem rubínu, já beru ji do rukou a při záplavě jasné mlhy jak ona mizí, hladí mi dýka zápěstí.
Slyším krásnou, neznámou hudbu, hudbu z neznáma a upadám do věčného snu. …
Dál už psát nemohu, né jako živá.
…
Jsem teď v moci jiných, v moci temna, kterému jsem se upsala. V bílých těch šatech tančím, a to na vlastní svatbě. Ty stojíš vedle mě, směješ se, jsi ženich, žiješ.
A já? Mé tělo leží na půdě, ze zápěstí mi stříká krev, kolem mě dohořívají svíce, v rukou držím ohořelou temnou, zvadlou růži, ale dýka? Nikde.
Až mě takhle najdou, nepochopí, proč měla ty svatební šaty?
Proč ty svíce?
Kus ohořelého papíru, co na něj napsala?
Ležím tam, v kaluži krve a v mých dlaních, dopis pro tebe. Tak přečti si jej, pochop a odpust mi, ale já už opravdu nemohla dál!!!