Noc v Ratchet

Cítila se unavená, jak tak seděla u ohně a dívala se do jasných plamenů. Pomalu ukusovala kousky pečeného masa. Měla za sebou další náročný den a bolela ji záda od nošení těžkého štítu. Někdy přemýšlela nad tím, proč to vlastně dělá. Měla by se vrátit domů, usadit se, vzít si nějakého obchodníka a mít kupu dětí. Namísto toho putovala Azerothem a bojovala s nepřáteli všeho druhu.
Uslyšela vedle sebe slabé zasténání, a to ji vytrhlo ze zamyšlení. Jistě, ten trollský lovec, který ji napadl poblíž Ratchet v Barrens. Stále nechápala, proč ji napadl, když už byl zraněný. Padl na zem ještě dřív, než ho stačila zasáhnout svým mečem. Její čest jí nedovolila jej zabít, a tak ho odtáhla stranou od hlavní cesty a utábořila se. Byl to nepřítel, ale přesto mu poskytla základní ošetření. Za normálních okolností by byl již mrtev, ale ctila zásady čestného boje.
Troll se pohnul, ale oči měl stále zavřené. Věděla, že byl zraněn vážně, ale vypadal dost silně na to, aby se z toho bez problémů dostal. Sklonila se nad ním a zkontrolovala obvaz, kterým předtím spěšně obvázala ránu na boku. Byla se svým ošetřením spokojena. Koneckonců byl to jen nepřítel, nezasloužil si tedy takovou pomoc, jakou by poskytla jinému bojovníkovi Alliance.
Byla jasná teplá noc a na obloze se třpytily hvězdy. Zde v Barrens bylo opravdu krásné jen tak sedět a pozorovat nebe. Dýchala svěží mořský vzduch, který vanul od pobřeží. Na chvíli zapomněla na všechna prožitá dobrodružství, na únavné cesty a zranění, která jí byla zasazena. Byla opět malou dívenkou z Menethil Harbor, bez starostí a bez povědomí o tom, co se s její zemí děje.
A pak se jí náhle zmocnil prudký vztek. Na Hordu, na netvory, kteří terorizovaly její blízké… na všechno, s čím nemohla takřka nic dělat. Měla jen svůj meč a štít, ale bylo jí více než jasné, že sama Azeroth nezachrání. Najednou měla v ruce dýku a skláněla se nad ležícím trollem. Byla blízka toho, aby mu vnořila jiskřivou čepel přímo do srdce.
Zachránilo ho jediné. Právě v tu chvíli se z jeho úst vydralo povzdechnutí, které se zdálo být jménem. Nerozuměla mu, natolik byly jejich řeči vzdálené. Zasunula dýku zpátky do vysoké boty a zůstala nahnuta nad zraněným. Ještě několikrát slovo zopakoval a ona se ujistila, že je to doopravdy jméno. Do této chvíle ji nenapadlo prohledat jeho vak. Nyní po něm sáhla a vysypala jeho obsah na zem. Nebylo v něm nic zvláštního, kromě malého medailonku ze zlata. Byla to podobizna malého trollského děvčátka. Pomyslela si, že je to jistě lovcova dcera.
Ačkoli to byl nepřítel, pocítila s ním náhlou účast a soucit. I on měl rodinu, kterou miloval. Nebyli od sebe najednou tolik vzdálení. Bojovali pouze na opačných stranách. Dosud se na to takhle nikdy nedívala. Až teď přišel tento zlom a zkouška jejího velkorysého srdce.