Bolest

Bolest? Ano, tu cítím. Rozprostírá se celým mým tělem až do konečků prstů. Nejde ji necítit, když je tak silná. Nejde na ni ani přestat myslet. Pořád ji cítím a vidím. Bolest je černá paní, která trápí všechny lidi bez rozdílu, ale i s rozdílem. Je nespravedlivá. Má dlouhé černé vlasy, bílou pleť a je hodně štíhlá. Netváří se mile, ani se nezlobí. Bolest se umí tvářit jen škodolibě. Když už je u vás, jen tak se nepustí. Ano, je krásná, ale na co je krása, když je nemilovaná, anebo když ano, tak nesprávnými lidmi? Někdy se objevuje i jinak, než jako černá paní. Někdy se objeví jako žiletka, a to je najednou utěšitelka. Z kruté a nelítostné bolesti se někdy může vyklubat i úleva.
Někdy se objevuje jako žal a zrada, a to má zase svou normální podobu.
Nikdy nejsem sama, vždycky je se mnou ona. I když se na mne všichni vykašlou, ona je tu stále a drži se mne a jen tak se nepustí. Možná se nepustí nikdy a já s ní budu až do konce života. Nemám ji ráda, ale přesto s ní soucítím. Už se jí doopravdy nezbavím. Pojmenovala jsem ji Jadis. Ona mi v noci šeptá horory, a ty se mi promítají jako sny. Pořád mi ukazuje, jak jsem k ní přišla, to je její oblíbené téma na vyprávění. Pořád slyším náraz auta, skřípení kol a houkání sanitky a hasičů. A dál nic. Dál už se mnou byla jen Jadis. Jedině mi dvě jsme přežily.
"Elizabeth, slyšíš mne? Už si jdu pro tebe..." Takhle na mne čas od času zavolá...
Doufám, že konec přijde brzy.