Na cestě

Karel byl ve svém pokoji od chvíle, kdy přišel z práce. Stmívalo se a on seděl u stolu, naproti svému oknu, bez hnutí. Kde jsou ty síly, co měl? Zůstaly snad v práci? Díval se před sebe, snad pozoroval soumrak, možná ubývající světlý svět. Zemi, která pomalu skrývala své obrysy v postupující šedi.
Jeho žena Adéla se hlasitě smála a návštěva, která přišla před chvílí, se smála společně s ní. Měl jít snad dolů za nimi? Byla by to slušnost. Slušnost a povinnost. „Nemám snad právo být unavený?“ říkal si. „Ale proč nemohu sebrat síly na tak jednoduchou věc? Unavila mě tak opravdu práce nebo je snad tohle ještě těžší povinnost? Šel bych dolů jen kvůli ženě, aby nebyla smutná.“ Karlovy myšlenky navrtal a rozvrátil úpěnlivý dětský jekot. Skřek, vycházející z nejzazších útrob. Směs strachu a radosti - jak zvláštní byla blízkost mezi těmito dvěma krajními možnostmi, které se opakovaly jen s drobnými pauzami, ve stále se zvětšujících, nečekaných tóninách. Jekot byl pronásledován dupotem a občasnými pády. Možná zde byl jekot dupáním a dupot ječením, Karel už to nebyl schopen rozeznat.
Adéla ho volala dolů, ať prý přijde a co vlastně tak důležitého dělá. Ostatně k tomu ho zároveň vybízel i hluboký hlas návštěvy, který se tím vším nejspíš pouze bavil, zatímco jemný a tišší hlas, který Karel dosud neznal, se ho opětovně snažil umlčet. Cítil, že musí odpovědět. Snažil se najít nějaké síly, jež mu snad ještě zbyly. Prodleva mezi otázkou a jeho odpovědí stále narůstala. Pocítil najednou podivnou nervozitu, dost možná i zvědavost. Co když neodpoví? Přesto dál přemýšlel, jak má odpovědět. Chtěl by říct: „nechci“ nebo alespoň „nemohu“, když však konečně otevřel ústa k odpovědi, byl němý. Jakoby zapomněl řeč. Pak již jen slyšel, jak se jeho žena návštěvě omlouvá: „Manžel asi usnul.“ Což by jistě chtěl a udělal, jen kdyby to aspoň trochu v tom rámusu šlo.
Jistě, cítil se provinile, ale copak se nesnažil? I kdyby s nimi šla žena nahoru, až do pokoje, kde seděl, neměl by sílu je pozdravit, zvednout se ze židle, natož udělat pár kroků, které po něm chtěli před chvílí. Ani by se nepohnul a oni by ho pozorovali, dloubali do něj - jak zvědavé, morbidní děti píchající klackem do umírajícího zvířete. Křičeli by, možná se i strachovali. Návštěva by se potutelně usmívala a jejich děti by běhaly okolo něj a tahaly ho za nohavice kalhot. I přesto by se asi nezmohl na pohyb.
Karel seděl blízko okna, přesto přes něj neviděl, neboť venku už byla tma a v pokoji žluté světlo, které to znemožňovalo. Marně si snažil Karel rozpomenout, v jaký okamžik se rozsvítily lampy, zhaslo slunce, kdo rozsvítil u něj v pokoji - zda-li již bylo rozsvíceno. Kdy přišla noc? Jak je to dlouho, co na něj volali? Přes tenké stěny slyšel sousedovu televizi a na ulici řinčící tramvaje. Matné světlo svítilo, Karel si přál, aby zhaslo. Klidně by ho i rozbil, jen aby byla konečně tma, do níž se schová. Neměl však poblíž nic tak těžkého, aby ho tím rozbil a přitom tak lehkého, aby to unesl. „Proč nemůžu být spokojený? Co je za oknem?“ Vnímal ten tajemný prostor za ním.
„Vyjít teď, ano, právě nyní, v hodinu již pozdní a na procházku naprosto nepravděpodobnou. Nezajímat se ani o čas návratu, ani o směr mé cesty. Vykročit jak objevitel, astronaut i dobyvatel tím osudovým, prvním krokem. Možná i trochu náhodným, nahodilým, snad ovlivněným pouze podvědomím. Vtisknout svůj první krok do bláta nového ostrova či měsíčního prachu. Od té chvíle ten krok bude již navždy značit směr. Od něj začne cesta, průzkum, dobývání nových hranic, nových cílů spokojenosti.“
Jakoby přispěchaly poslední síly, záložní zdroje, buď dobře skryté či opět nabyté - chtěl teď opět po světle něco hodit, rozbít ho, zničit, ale místo toho vstal, lehce zavrávoral jako právě narozené hříbě dělající první nesmělé kroky plné odhodlání a touto vratkou chůzí došel až k vypínači a konečně zhasnul. Měl takovou radost, že to dokázal! Ve chvíli, kdy nastala tma, jakoby cítil jemné pohlazení. Oči přestaly pálit, lépe se mu dýchalo, a když pak otočil hlavu a podíval se přes celý pokoj z okna, podlomila se mu kolena. Byl pohlcen tmou, cítil se jako stín, jako součást noci. Byl najednou lehčí než vzduch, nechápal, v jaké poloze se nacházely jeho končetiny - necítil je. Byl ponořen do prostoru, obestřen fascinujícím tichem naprostého soustředění, a ačkoli se snažil, nebyl schopen vůbec rozpoznat, kde končí horizont, kde je spojnice mezi zemí a noční oblohou. „ Připadá mi to jak opona z černé a velmi tenké látky, tak tenké, jako bych mohl vidět světlo, které ji osvětluje z druhé strany a proniká malými mezírkami v látce až k mým očím. Jak drobná jsou ta světélka, tvořená lampami a světly z oken domů, měsícem a hvězdami.“
Dokud cítil, že stojí ve svém pokoji, dokud si uvědomoval, že jeho nohy opět stojí pevně na zemi, tušil, že život, který žije, je nesmyslný, bezduchý kolotoč stejných věcí. „Copak jim to mohu říct úplně všechno, nezacpou si uši? Je to jen jakási obrana mozku, nepřipustit si, že jsme naprosto ztraceni, proto nám vnucuje touhy a cíle, které musíme stále znovu hledat! Ale zmohu proti tomu něco? Musím přeci také hledat, znovu bojovat a věřit. Vlastně mohu jenom doufat, že ten další cíl, kterého snad opět dosáhnu, bude konečně poslední a já se už nebudu muset snažit hledat jinou spokojenost, jinou zastávku na zdánlivě nekončící cestě. Snad přesto, možná právě proto, konečně vím, kde se nachází moje spokojenost - je tam v dáli, cítím to - ne, já to vím! Mohu jim říct alespoň tohle? Poslouchali by? Smím vůbec mluvit o této jiné spokojenosti před Adélou? Nebyla by pak zklamaná a smutná? Jistěže byla, nedivil bych se jí, dlouhé dny by se mnou nepromluvila a snažila se najít chybu, ať už ve mně, nebo v sobě, nebo alespoň vysvětlení toho všeho.
Považovali by moji večerní nečekanou procházku za zbrklou, neomluvitelnou a absurdní. Vymýšleli by všelijaké teorie, ptali by se proč. I já přeci připouštím, že je to neobvyklý cíl, jenže je můj a bohužel - bohudík jediný. Jiná touha by byla jen odbočením a po chvíli by tu byla opět ta současná, celoživotní. Nechápali by to pokušení - i když ho sami také někdy zažili, které teď, stejně jako dřív, naleptává moji trpělivost. Ale chci snad opravdu tolik? Chci si vychutnat každý poryv větru, stát sám pod hvězdami, procházet se nehledaje přitom žádný konkrétní směr. Zvolit si cíl až v průběhu cesty. Podívat se na horizont a tehdy například říct, že chci dojít až na konec města! Určit si jej tak, aby bylo možné ho dosáhnout a já si konečně splnil svůj sen - dosáhl hranice spokojenosti - abych byl spokojený sám se sebou.“
Když se opět zadíval z okna, viděl míhající se, drobná světélka. Poblikávala, jiná projížděla napříč jeho oknem. Zase cítil tu dálku, vůni jiné samoty, jíž chtěl dosáhnout. Tu zvláštní vůni prostoru a nesmírné malosti oproti všem domům a sídlištím v monstrózním mraveništi skutečnosti. To, jak se už dlouho necítil, tak malý, jak si nikdy nepřipadal. Vždyť i ve svém pokoji zabíral a nikoliv zanedbatelnou část prostoru - snad i vzhledem k malé ploše místnosti.
Městem projížděly tramvaje i auta, jejich světla se ztrácela, když míjely stromy a jiné překážky. Na takovou dálku se Karlovi jevily jako plápolající, přesto již dohořívající ohně, které se po chvilce objevily znova, jakmile našly novou dřevitou potravu pro své plameny. Jen o malý, takřka nepatrný, kousek vlevo už jen tušil věže teplárenských komínů a za nimi siluetu tmavých lesů. Jistě, znal ta místa. Kolikrát již tam byl za světla s manželkou. Všechny ty detaily, které byl teď schopen si vybavit i jako celek, působily jako jedno silné volání. „Pojď a objevuj,“ znělo v uších Karlovi.
Oblékl si kabát, nechtěl už dál váhat. „Touha je vždy sobecká, Karle,“ mluvil jakýsi vnitřní hlas. I když to teď už věděl, nebyl schopen proti svým krokům nic udělat, jakoby vše jen sledoval z úkrytu (vězení) ve své hlavě. Byl divákem vlastních činů, které jeho tělo bralo jako fakt, jako něco, čemu nemohlo být odporováno, i přestože stále slyšel jako ozvěnu svůj vnitřní hlas.
Rozběhl se ze schodů přímo ke dveřím bytu, klopýtal - tak silně byl tažen. Tolikrát již odolal a tentokrát už ne. Jedině dnes byl tak slabý, že nemohl vzdorovat, a přesto všemi fyzickými silami tažen pryč, do hlubin světélkujícího světa a jediného cíle. Není schopen se ubránit, stejně jako se nemohl pohnout před chvílí, když na něj volali, aby přišel za nimi. Měl na výběr, ale mohl se ubránit svému snu? Měl se snažit víc? Vždyť šlo pouze o touhu jít v jakýkoliv čas nedbaje doby návratu, kamkoliv by chtěl. Cítit odhodlání, být přesvědčen, že cíl, který si zvolí, bude zdolatelný, že nezáleží na směru, protože pro nás bude vždy správný. Dojít až za ta sídliště, na konec města, za hranici svých dosavadních možností. Místo, kde již nebude mít síly na jinou cestu - tam, kde sídlí absolutní spokojenost.
Co proti tomu zmohl krátký, zmatený pohled do tázavých očí návštěvy a zastavivších se, uřícených dětí. Co zmohly otázky, které kladla jeho žena, kterou právě míjel. Jaké to jsou otázky, nevěděl, tušil, ale nerozuměl. Slyšel jen směsici tónů, přesto jen na okamžik, pak už pouze kdesi v dálce daleko za sebou. Dveře se zavřely a on najednou stál v prostoru chodby. Cítil vůni čistících prostředků, bylo zhasnuto. Zprvu tápal a snažil se najít stěnu, podél níž by mohl jít. Pak však náhle pocítil zvláštní jistotu. I když byl v hloubi stále trochu zmatený, pustil se studené, ohmatané omítky a vykročil právě tím směrem, u kterého cítil tu zvláštní jistotu. „Proč bych měl někomu vysvětlovat svoji touhu? Přání, které je jenom moje? Co by se tím změnilo? Neodešel bych snad? Není snad právě proto dobře, že jsem to nikomu neřekl? Možná by chtěli jít se mnou, ale nepochopili by to. Mysleli by si, že je to pouhý zábavný výlet, obyčejný žert,“ přemýšlel Karel, když procházel okolo výtahu a schránek na dopisy. „Je nepochopitelná pro jiné, neboť každý má jinou procházku či útěk. Nejsou si schopni uvědomit, že je zbytečné vztahovat své sny na ostatní, zobecňovat je. Chtít aby je brali, ztotožňovali se s nimi. Vlastně nezáleží ani na tom, jestli by to pochopili, jestli to pochopí, protože každý dál půjde jen za svým.“
Konečně byl venku. Nebylo již třeba snít, všechno se nacházelo kolem něj. Asi po půlhodině rychlé chůze konečně opustil místa, po kterých chodil denně a která znal nazpaměť. Šel dlouhými, tmavými ulicemi. Byla to ta vzdálená místa, která tehdy viděl. Místa, která byla tentokrát realitou. Domy se zde tyčily do výše a křivé televizní antény vztahovaly své paže a prsty po hvězdách nad sebou. Tramvaje Karla míjely a byly prázdné stejně jako ulice, po nichž kráčel osamocen. „Kde jsou všichni lidé? Jsou už snad v cíli?“ptal se sám sebe. „Nebo ještě nevyšli? Vyhýbají se té cestě?“
Jak neskutečná se mu zdála být ta samota, ten klid. Všechna okna v této ulici byla zhasnutá. A i když se cítil velmi dobře takhle sám - vždyť kolik let mu trvalo, než si zvykl, směřoval pomalu své kroky - snad byl stále pouze unášen - k zářící straně města.
Začal foukat opět vítr a Karel se usmíval. „Jdu snad já tak rychle? Tohle, že mě má zadržet? Vždyť to není žádný velký protivítr! Dokonce ho tak nemohu ani nazvat, je příliš slabý. A i kdyby jím byl a měl by mě zastavit, jeho síla by byla mojí silou, on sám by byl pro mě jen motivací a energií překonat jej - oba víme, že jsem silnější,“radoval se Karel. Když přešel několik křižovatek a parků, počali se objevovat lidé. Vycházeli z hospod i domů, všude jich bylo plno. „Jak snadné je vcítit se do druhých, i když oni to považují za nemožné. Jak snadné je vidět svět jejich očima - jakoby byli průhlední. Mohu se v těch představách vůbec splést?“ uvažoval, když pozoroval jednotlivé tváře protijdoucích. „O to zvláštnější je, že se vzájemně nechápou. Proč si nerozumí, když je to tak snadné? Nechtějí snad vidět?“ pokračoval v úvahách.
Okna zdejších domů i bytů svítila, jiná právě zhasínala, v dalších byla již dlouho tma. Rodinné oslavy trvající dlouho do noci, pozdní večeře i přípravy na odchod - všechno bylo neskutečně blízko a Karel byl schopen si s každým novým oknem, ke kterému zamířil očima, vymýšlet stále nové, drobné příběhy. Jakoby slyšel i jednotlivé úseky hovorů, výkřiků, ba dokonce i tikot hodin v jejich bytech. Zvláštní bylo, že všechny ty zvuky a představy žily dál v jeho hlavě, i přesto, že už dávno sledoval jiné okno - jiný příběh. Každý z příběhů byl zrozen v jeho mysli, každý tam i zůstával. Žily pod stále novými sílícími nánosy přibývajících myšlenek, přesto stále ještě prosakovaly na povrch. „Je to krásné ale i zvláštní,“povzdechl si. „Jak jsem sám, i když je tu tolik slov. Ani v jednom hovoru, ani pro jeden jediný, nejsem ničím jiným než pouhou fantazií.“
V dálce se stále třpytil jeho cíl, přišlo mu zvláštní, kolika různými cestami je možné k němu dojít, přesto byl klidný, cítil totiž podvědomě, že je už nadosah, že jde opět lépe a rychleji, lépe než před chvílí.
Několikrát poté, nyní však teprve poprvé, pocítil, jak se pomalu vynořuje jeho svědomí. Byla to věc, která mu znemožňovala snít. Věc, která postupně přehlušila všechny představy. „Nemohu se přece teď vrátit, nemohu nechat svědomí, aby mě porazilo!“ Začal tedy běžet. Vypadal komicky. Nézáleželo mu ale na tom, dost možná ho to ani nenapadlo. „Hlavně se teď nesmím zastavit, v tu chvíli by to byla jen otázka času.“ Běželo mu hlavou. Nadechl se čerstvého vzduchu,vydechoval sevřeným hrdlem. Zrychloval své tempo, i když se už dusil, protože stále nemohl své svědomí umlčet. Běžel bez rozmyslu, kamkoli chtěl, chodník se před ním vzdouval a za okamžik zase padal, jako vlny na rozbouřeném moři. „Čeho chceš touhle cestou dosáhnout? Uvědomuješ si vůbec, co můžeš ztratit? Kdo kdy slyšel o takovém cíli, o takovém hloupém snu? Najdi si jiný! Vrať se!“vysmívalo se a přikazovalo mu svědomí. „Co je mým cílem? Hranice absolutní spokojenosti. To, co je většinou skryté a je přitom tím nejzákladnějším cílem v každém lidském činu. Není to vůbec hloupé, jen forma ti může připadat zvláštní. Mně ale na té formě nezáleží, kdybych byl schopen dosáhnout jiného, snažil bych se o něj stejnými silami. Forem i obsahů je mnoho, ty ať si zvolí každý sám. Někdo se chce oženit, mít děti - jiný už spokojený třeba je.“
„Ale co když nechci jít s tebou? Musíš se vrátit!“ křičelo svědomí.
„Pořád mě přesvědčuješ, abych se vrátil, ale proč bych měl jít zpět? K čemu mi jsou věčné návraty? Bez nich bych měl více sil na mé cestě, více odhodlání. Návrat je nejistota. Nejistota, protože opravdový návrat není možný, pokud mu nevěříme. Sám návrat je jen další cestou, i přesto, že se všichni tváří, že je vše jako dřív. Je to sebeklam. Možná jsou návraty pouhým maskovaným strachem z toho, kam bychom bez nich došli. Snad jsou jen pudem sebezáchovy, věštbou, pro mě však noční můrou. Je to ubohý pokus zakrývat čas, který uplynul mezi opuštěním a pokusem o návrat. Vrátit se má smysl, jen pokud chceme začít novou kapitolu, nikoliv proto, že chceme listovat v té staré. Přičemž opět spokojenost je jedinou opravdovou motivací.“ Svědomí mlčelo a poslouchalo, co Karel říká. Opět mohl zpomalit.
Šel teď do kopce, kolem tmavého parku plného stromů. Větve se nakláněly. Z komínů na protilehlých střechách domů vycházel šedý kouř, který se ihned rozpíjel v noční obloze nebo utíkal a padal za staré šikmé střechy z hnědých tašek. Šel zachumlán do kousavého svetru, v kabátu, jejž profukoval vítr. Listí poletovalo ve vzdušných proudech, auta ho míjela. Když pak procházel sídlištěm, měl zvednutou hlavu a užíval si chůzi. V některých oknech se ještě svítilo. Jako předtím si Karel opět představoval lidi, kteří tam žijí. I teď si vymýšlel nejrůznější detaily jejich životů - od hádky manželů, přes učící se děti až po barvy všech věcí v pokojích a druhy nábytku. Ta možnost představit si vše byla tak neskutečná, tak ohromující, až si znovu uvědomil svoji drobnost a osamocenost.
Vždy, když se vynořila ta stará myšlenka, úzkost nebo strach, že se otočí a půjde zpět, rozběhl se tak, až ho poléval studený pot a on sotva popadal dech. Běžel, aby svědomí nemělo možnost se nadechnout, a tak dlouho, až měl jistotu, že se mu ubránil a on mohl opět zpomalit. Utíkal zběsile, až se dusil, jakoby ten cíl, ke kterému směřuje, byl jen pár metrů před ním a on byl finišujícím závodníkem. V takové chvíli vždy vypnul hruď, paže propínal v loktech, pak s nimi pumpoval tam a zase zpět. Hlava byla zakloněna dozadu, jakoby se bránila a chtěla jít co možná nejdál od směšně vypadajícího těla, jako by se styděla. Karlovy nohy jen kmitaly. Chodník mizel za zády, odplouval a vše okolní v tom spěchu bylo rozmazané a splývalo.
A když tu opět ucítil jistotu, zvolnil tempo a pak zadýchán a zpocen pozoroval světélkující hvězdy. Polykal ledový protiproud větru a šel beze slova vpřed.
Opět si vzpomněl na začátek dnešního večera. Připomněl si, jak zhasnul s obtížemi světlo, aby objevil prostor, jenž ležel celý život před ním, i to, jak mrazivá byla možnost vybavit si kterýkoliv směr kudy jít. Když si uvědomil, že vždy je na výběr, že vždy jsou dva směry i když je jen jedna cesta. Byl rád, že se takto rozhodl.
Zastavil se. Ulekl se, že přehlédl varování, že ho svědomí nakonec přelstilo a on se teď přece jen bude muset vrátit. Už nemůže utíkat - to dobře věděl - neboť je příliš unavený. Nemá sílu ho zadusit znova - kdyby přišlo. V oknech bytů lidé zhasínali, bylo už pozdě v noci. I lidí z ulice pomalu ubývalo. Na tomto místě byl cizí mezi vším a všemi. Stále ještě slyšel vítr a šustění listů v dáli. Tady se vyčerpaný posadil na lavičku. Nebyl schopný se pohnout. Překročil neviditelnou hranici. A tak ujištěn bezpečností své bezmoci k návratu, seděl a snil o protilehlé straně zářícího města.