Vyznání?

Bože, přijdu si k smíchu. Má trapná snad hloupá situace. Říkala jsem si, že už se tomu nikdy nepoddám. Ale stalo se to. Stalo se to znova a znova. Děje se to teď, dělo se to na začátku týdne, bude se to dít i koncem týdne, nejspíš i za měsíc a za rok? Nejde tomu zabránit. Nejde mi se zastavit. Jako kdyby to všechno byl najednou jen film. Já do něj nepatřím. Můžu je nečinně přihlížet, protože už nejsem schopná sebekontroly. Ty to víš. Vždycky si všechno věděl. Bavíš se tím. Koukáš na moje utrpení a užíváš si ho. Každá moje slza ti dává sílu, sílu k tomu, aby si mi zase ublížil. Ze mě se stává figurka, malé ubohé a pro tebe bezvýznamné WooDoo, do kterého tak rád zapichuješ špendlíky tak přesně jako každé tvoje dobře mířené slovo mým směrem. Je mi smutně…až zoufale. Nechala jsem se tebou ovládnout. A přesto všechno, i když mi ubližuješ, jsem vděčná za každou minutu, vteřinu strávenou s tebou. Potřebuji tě tak, jako květina slunce. Jako lidé potřebují padající hvězdy k jejich bláznivým přáním. Miluju tě? Snad.