Princezna z jedné pohádky

Já jsem vždycky měla tak nějak ráda, když mě někdo litoval. Aspoň trošku, a jen občas. Jenže to bývalo dřív, když jsem byla ještě mladá a blbá, o životě nic nevěděla a buď byla úplně nad věcí, nebo koukala po autech, který by mě bylo ochotný přejet. Jenže takový nebylo nakonec žádný.
Ale teď už nechci, aby mě někdo litoval. A už vůbec nechci, aby to byla zrovna stejně stará holka, jako já. Je mi trapně.
Sedím tady na lavičce a prohlížím si jí. Ona mě nevidí, nemůže. Dívá se po naší zdi, zeď Lásky, přezdívali jsme jí. Je stará a oloupaná, už si chudák něco zažila. Na její staré nemocné tělo kdekdo zapsal svůj aktuální pocit, myšlenku, prosbu nebo se jenom podepsal. Je to tady, ještě celkem čitelný. Laura Melisová, 2003. Živě si na to vzpomínám, ještě teď vidím, jak do té chudinky reji nožíkem.
To bylo už v té době, kdy jsem v tom lítala. Vlastně už si ani nepamatuji, jaký život jsem vedla předtím, pamatuji si jen zlomky, jen obrazy a k tomu několik málo zvuků.
Například si pamatuji svůj první školní den. Byl to ošklivý, deštivý den, ale s porovnáním s tím, co se dělo dál, to byl krásný den plný roztomilé dětské hlouposti.
Už tehdy jsem chtěla být princeznou. Oni ale na žádnou princeznu nebyli zvědaví a začali na mě pořvávat ošklivé věci. Byla jsem nevinná malá princeznička svržena z trůnu. Tak jsem to chápala. To, co se stalo potom, už si nepamatuji. Raději jsem na ty dny zapomněla, nebo mi je spíš omamné látky vypudily z hlavy. Ale nevypudily mi z hlavy den, kdy jsem poprvé spatřila svoje žezlo a korunku, svou cestu do pohádky. Maličký sáček heroinu.
Mohlo mi být čtrnáct, nebo patnáct? Bylo to u téhle zdi, na téhle lavičce. A potom jsem už neudělala bez svého žezla a korunky ani krok. Nedivte se-mohla jsem vládnout svému světu.
Žilo tam spoustu zvláštních bytostí, o kterých jsem četla ve svých oblíbených knížkách. Vrásčití skřítci, obrovští barevní motýli, šupinatí draci a… andělé. Ale ty jsem viděla jen jednou, až na konci.
V uších mi zněla hudba. Jednou to byla mořská panna, zpívající svému zatoulanému vodníkovi. Jindy to byla snůška těch nejkrásnějších hlasů operních pěvců. Byli ovšem i dny, kdy mi v uších znělo nepříjemné škrábání doprovázeno křikem o pomoc. V takových dnech jsem si byla schopná zoufalstvím vyrvat kilogramy vlasů.
Na zdi Lásky svítí zářivě modrou nový nápis. VZPOMÍNÁME. Tak to tam je.
Dívka, jménem ji neznám, ale vím, že sem chodí už dlouho a čte si naši zeď, se právě u toho čerstvého nápisu zastaví. Chvíli si jen tak prohlíží písmena, nejspíš neví, co ten nápis znamená. Při delším pozorováním naší zdi si ale všimne souvislostí. Princezna je mrtvá!
Je to vlastně hrozně směšné. Celé dny sedět v parku, dívat se na jedno místo. S partou jsme se objímali, líbali a říkali si, jak se máme rádi. Odjíždím, s rodiči, bude se mi hrozně stýskat! Mám vás všechny tak ráda, lásky moje. A potom takové ty kecy, sliby, které vás hrozně potěší… Kdyby si umřela, šel bych za tebou. Nešel, kroutím teď hlavou, ty podvodníku.
Opustila jsem je. Nerozloučila jsem se. Nemyslím partu, ta byla se mnou, myslí své poddané. Všechny ty obyvatele mé říše, kdo jim bude vládnout? Musí si někoho najít, člověk nemá být sám.
Pohádka skončila, ale happyend se nekonal.