Smysl života..

Je chladný, deštivý listopadový den. Ponurý den. Stojím tu, oděna do černých šatů, které zhmotňují můj smutek, mou ztrátu. Stojím tu, a z očí mi kanou slzy plné bolesti. Stojím před tvým hrobem. Zůstala jsem tu jediná. Všichni ostatní, kteří byli na Tvém pohřbu, už odešli. Už Ti řekli to své poslední „sbohem“, řekli si, že život je zkrátka takový – nevypočitatelný – a smrt už k němu prostě patří. Že se tam nahoře budeš mít určitě lépe – jako by to mluvilo za všechno..!.. Tohle já ale nedokážu, vždyť my dva jsme se znali nejlépe. Byli jsme nejlepší přátelé už odmalička. Nebyl nikdo, kdo by Tě znal líp než já, ale nebyl taky nikdo, kdo by znal mě líp než Ty. Tobě jsem jako jedinýmu absolutně důvěřovala, říkala jsem Ti o sobě úplně všechno. Všechny svoje myšlenky i názory.. Před Tebou, snad jako jediným, jsem neměla žádná tajemství.. Jedině Ty jsi mě znal z obou mých stránek. Hodně lidí mě znalo buď jen z jedné, nebo z té druhé.. Ty jediný z obou.. A vím, že stejně tak tomu bylo i u Tebe..
Dívám se na Tvoji fotku. Musím říct, že Ti to na ní opravdu moc sluší. Byl jsi prostě úžasnej kluk – zvenku i zevnitř. Sklouzávám pohledem o něco níž, tam, kde jsou napsaná data tvého narození i úmrtí. Toho Tvého tragického úmrtí.. Tak nešťastného..
8. 5. 1990 – 3. 11. 2007. Bylo ti tak málo.. Byli jsme skoro stejně staří.. Tohle sis nezasloužil, Ty ne.. Proč je život takovej? Takovej nespravedlivej a hnusnej?? Proč??..
Stojím tu na tom dešti a po tvářích mi stékají slzy mísený s dešťovými kapkami.. Nemůžu Ti prostě říct to poslední sbohem. Chci Ti říct něco, co jsi ode mě ještě neslyšel, ale přesto pravdivého.. Cítím, že mě právě něco napadlo, něco jsem si uvědomila a chtěla bych Ti to říct, jenže to nejde. Stále nevím co to je. Srdce ví, avšak hlava nechápe…
A najednou mě to napadlo. Už vím co Ti řeknu. Poslední dvě slova. A vím, že až je vyslovím, už nikdy – nebo aspoň velmi dlouho – sem nepůjdu. Nebudu na to mít sílu..
„Miluju Tě“… Odcházím.. Najednou jako by mi něco zapadlo do sebe.. Tak nečekaně.. To, co jsem k Tobě cítila.. To nebyla síla přátelství, jak jsem se domnívala, byla to láska. Tichá a upřímná.. Nekonečná..
Sama sebe se ptám, proč mi došlo až teď, zrovna teď.. Byla bych o tolik šťastnější, kdybych to nevěděla.. Neuvědomovala si to..
Teď budu.. Co vlastně? Smutná? Nešťastná? To už jsem.. To jak, jsem se k Tobě chovala.. Nebylo to kamarádství.. Musel jsi to vidět, ale nechal jsi mě být. Nikdy jsi mi nic neřekl, je třeba možný, že Ty bys mě taky..??…. Ne, nechci nad tím přemýšlet, chci pryč.. Chci daleko, od tohohle místa, od Tebe. Od Tebe, kterýho mám už navždy uvězněnýho ve svých myšlenkách, vzpomínkách..
Chci utéct, daleko.. Od tohohle pitomýho světa.. Od mýho života, kterej najednou jako by postrádal smysl.. Vlastně se není čemu divit.. To Ty.. Ty jsi byl vždycky můj smysl života..