Vteřinová ručička

Vteřinová ručička se zachvěla a zastavila se. Hodinky ukazovaly 15hodin 18minut a 25vteřin. Pan Gray s úsměvem na tváři zaklel a odhodil svoje hodinky do hromady papírů, která ležela na psacím stole. Vzal svůj hrnek silného černého kafe a šel se posadit na malou verandu, tak aby viděl na budík zastrčený v knihovně, nyní už na jediný jdoucí ukazatel času v celém jeho domě. Byl to starý digitální budík, jeden z prvních svého druhu a za dvacet let co už ležel na jednom místě se nezpozdil ani o minutu. Pan Gray sedící ve svém rozpadajícím se, zato stále pohodlném, houpacím křesle, sledoval ubíhající minuty jak se pomalu blíží ke 4 hodině odpolední. Když na budíku svítilo 15:58 odložil hrnek, vstal a vydal se přes svůj ne moc uklizený dům, ke vstupním dveřím. Otevřel je právě v okamžik kdy asi 20-letý kluk vybíhal po několika schodech nahoru. „Zase přesnej jako hodinky“ prohlásil starý pan Gray. „No jo, zakládám si na tom“ odsekl s předstíranou drzostí mladík jménem Brian. „To je dnes mládež!!! Pojď dál ty drzoune jeden“ řekl vysloužilý voják. Brian chodil k panu Grayovi každý čtvrtek na kus řeči. Přestože je dělilo více jak půl století rozuměli si, přestože je dělilo více jak půl století tak spolu rozebírali podobné problémy, přestože je dělilo více jak půl století dokázali se pochopit, přestože je dělilo přes půl století byli přátelé. Nad černou kávou rozebírali svoje černé problémy. Brian vyprávěl o problémech doma, o tom, že lidi kolem něj, kteří se prohlašují za „pravé kamarády“ nejsou „pravý“ a už vůbec ne kamarádi, o tom že proto co má rád a co vyznává ho nenávidí spousta jeho vrstevníků. Pan Gray zas vyprávěl o válce v které byl, jak na frontě nechal všechno co měl – své kamarády. Jak mu před 20 lety zemřela žena, jediná bytost která ho milovala, na rakovinu. Ale občas to setkání nebylo v ponurém duchu, občas se oba smáli na celé kolo, občas filozofovali, občas se hádali.
Toho dne kdy se panu Grayovi zastavili hodinky to byla jedna z těch filozofických debat. Brian přišel s otázkou jestli je „předčasná“ smrt vítězství nebo prohra. Jestli je odchod z tohoto světa odměna od boha a nebo trest za to, že jsme se nedokázali udržet naživu. Pan Gray dlouho přemýšlel, než řekl „záleží na tom jak zemřeš!“ Potom oba dva zamyšleně hleděli do malé, zanedbané zahrádky. Brian přemýšlel nad odpovědí pana Graye a pan Grey přemýšlel co to vlastně řekl. Čím víc nad tím přemýšlel tím víc se do toho zamotával, ale ve skrytu duše tušil, že je to aspoň z části pravda. Asi po deseti minutách ticha řekl Brian větu, která oba rozesmála: „máte pěknou zahrádku!“ když si utřeli slzy od smíchu, pan Gray pyšně prohlásil „díky, vždyť se jí každý den věnuju…minimálně hodinu denně se na ní dívám“ po téhle průpovídce následovala další salva upřímného smíchu. Zahrádka byla totiž od smrti paní Grayové neudržovaná a tak tu bylo plno bodláků a plevelu, scvrklých jablek a tlejícího listí. „Ne, vážně, proč se o ní trošku nestaráte? Čas máte…sílu taky. >Ani vlastně nevím, tohle byla vždycky záležitost Rosmery, mě to nikdy moc nebavilo.< Ale je to škoda, byla by to vážně hezká zahrádka“ Pan Gray o tom očividně nechtěl mluvit a tak narychlo, bez snahy to zamaskovat, změnil téma: „co tvoje sestra, jak se jí daří? > Jada? Ta je vždycky v klidu! Tu nic nerozhází..na to že jí je 7let je to obdivuhodně silná holka a je to neskutečnej flegmatik! Ale já už budu muset běžet pane Grayi, už je 10 pryč“.< Potom co Brian típnul cigaretu ve staré plechovce od oleje, sloužící jako popelník, rozloučil se s panem Greyem a vyšel tmavou nocí ke svému domovu.
Stařík koukal chvíli za Brianem a vzpomínal na den kdy se poznali, na den kdy Brian spatřil válečné tetování na jeho pravém rameni a drze přišel za ním domů, aby se zeptal na význam toho obrázku. Už to bylo přes 6 let. Za tu dobu Brian dospěl, možná až příliš předčasně, ale ve 20letech z něj už byl zralý muž s tváří mladíka, který již měl vlastní sbírku nepříjemných zážitků a tetování na svém těle. Bývalý voják pak přibouchl dveře silou, která jeho samotného překvapila a rána která byla hodně hlasitá ho pro tento večer definitivně probudila ze vzpomínek.
Druhý den ráno se pan Gray rozhodl, při raním cigárku, že dá na Briana a zkusí něco udělat se zahrádkou své ženy. Ve své hlavě si vše nakreslil, narýsoval záhony, pokácel křoví, zasel trávu a zprovoznil malinkou fontánku. Jenže když se odpoledne pustil do práce zjistil, že zas tak jednoduché to nebude. Když vykácel tak čtvrtinu zarostlé plochy slunce už neúprosně klesalo za obzor. Ale tím, že v následujícím týdnu věnoval zahrádce a nakupování věcí na ni všechen svůj čas měl ve středu večer před sebou jen ty lehčí práce jako je vysazování kytiček, setí trávy a celkové dolaďování, no a samozřejmě čištění fontánky. Ve čtvrtek byla zahrádka skoro hotová a absolutně k nepoznání od své dřívější podoby, tedy až na zatím nevyrostlý trávník. Pan Gray se již těšil na 4 hodinu kdy se pochlubí svým dílem Brianovi…

Současně s příběhem pana Graye a Briana se odehrával příběh jedné mladé slečny, která žila ve stejném městě, ale nikdy se ani s jedním pánem nepotkala. Žila s otcem a dvěma bratry na druhé straně městečka, v malinké čtvrti zvané Darvin. Bylo jí 25let. Celá domácnost závisela na ní, protože otec a starší bratr pracovali od rána do večera, aby uživili hladové krky a mladší bratr, ochrnutý po těžké autonehodě jen vysedával na verandě a nepřítomně koukal kolem sebe. Matka od rodiny odešla před dvaceti lety, nechala manželovi na krku 3 děti a zmizela neznámo kam se svým kamarádem, s kterým propadla drogám. Ta slečna toužila potom, že se jednou bude moct zeptat svojí mámy proč to udělala. Byl to její sen od té doby co si začala plně uvědomovat, že v její rodině je anomálie oproti ostatním rodinám.
Ten den kdy se pan Gray pustil do obnovy zahrádky přišel její otec dřív z práce se zprávou, že její matka se vrátila do města, prý vyléčená z drogové závislosti, a že bydlí v malém motelu na třetí ulici. V hloubi duše mladé hospodyňky se zažehla jiskra naděje na splnění jejího přání. Opatrně se zeptala otce jestli neví proč matka přijela. Táta odpověděl, že netuší co jí vedlo k návratu do města kde za sebou nechala jen spoušť. Dívka jen mlčky přikývla, ale přesto všechno se stále toužila s matkou setkat a vše si s ní vyříkat. Rozhodla se tedy, že ve čtvrtek, kdy jsou otec a bratr dlouho v práci a mladší bratr na rehabilitaci v nemocnici, navštíví ten malý motel a pokusí se promluvit s mámou, kterou znala v podstatě jen z vyprávění a fotek.
Ten středeční večer, kdy pan Gray sledoval z verandy své podařené zahradní dílo, se dívka ukládala ke spánku celá nesvá. Ze setkání s matkou měla velký strach a zároveň se na něj těšila, jelikož doufala že se vše vyjasní a matka se třeba vrátí domů a budou zase normální rodina, taková rodina na kterou byla zvyklá od svých kamarádek. Večer se změnil v hlubokou noc a hlavou té slečny pořád probíhaly všechny možné i nemožné scénáře setkání. Nakonec spala asi jen dvě hodiny než se ke slovu dostal hlasitě zvonící budík. Rozmrzele udělala své ranní povinnosti a pak ve snaze se trochu odreagovat zasedla ke své oblíbené knize. Když zůstala sama doma umyla nádobí po snídani a začala se připravovat na perné odpoledne.
Z domova vyrazila před půl čtvrtou. Na druhou stranu města to trvalo dobrou půl hodinku a ona musela být nejpozději v 7 doma aby uvařila večeři pro svou rodinu a tak si nechala velkou časovou rezervou. Když už měla skoro tři čtvrtě cesty za sebou zastavili jí dva muži v černých dlouhých pláštích….

Pan Gray seděl, jako každý čtvrtek, na verandě, popíjel svou silnou černou kávu a kochal se pohledem na upravenou zahrádku. Jako obvykle vstal v 15:58 a šel otevřít Brianovi. Ale Brian tentokrát nebyl přesný, tentokrát nevybíhal po schodech nahoru. Pan Gray se na chvíli zarazil se zvláštním pocitem v krku, ale pak si nedostavení Briana vysvětlil mnoha předpokládatelnými důvody. Když však na budíku svítilo 17:25 začal už být starý veterán nervózní. Brian nepatřil mezi ty nespolehlivé mladíky, kteří by nepřišli bez omluvy! Když se však v šest hodin ozvalo klepání na dveře, panu Grayovi spadl kámen ze srdce a šel otevřít. Otevřel dveře a už nadával Brianovi že jde pozdě…ale ouha místo Briana ve dveřích stála jeho mladší sestra Jada! „Ahoj špunte, copak si mi přinesla?“ >Brian je v nemocnici pane Grayi, půjdete tam se mnou? Máma tam utíkala a nechala mě doma, ale já chci taky za ním.“< pan Gray chvíli nevěřícně koukal, potom co se probral řekl: „Samozřejmě jen si vezmu kabát“. Pan Gray popadl svůj tmavě zelený vojenský kabát a utíkal společně se sedmiletou Jadou k místní nemocnici. Když dorazili na místo, zeptali se na recepci kde leží Brian. Přijemná sestřička jim řekla, že je v druhém patře na operačním sále. Vydali se tedy ruku v ruce do druhého patra. Tam našli hystericky plačící matku Briana a Jady a jejího už napohled nesympatického přítele a tím, že o něm některé věci pan Gray věděl od Briana měl z něj až husí kůži. Byl to takový ten tip hubeného masového vraha, propadlé tváře, vystouplé oči, velké uši a do toho všeho mastné vlasy doprostřed spánků. Absolutně se nehodil k matce Briana, která přesto že byla silnější postavy byla stále pohledná. I když teď měla ubrečený obličej. Starého vojáka překvapila jedna věc, že hysterický pláč matky zněl v tom prostoru nemocniční chodby neskutečně povrchně a hraně. Jakoby brečela, protože se to v takových chvílích dělá a ne proto, že má syna v nemocnici. Nechtěl by nikdy matku osočit z takové věci ale prostě mu to tak přišlo. Když se rozevřeli dveře a jimi prošel doktor v čistě bílém plášti, vystřelila matka ze židle a hnala se k němu. „tak co pane doktore?“ zeptala se a doktor odpověděl větou, kterou můžeme vídat v blbých filmech „dělali jsme co jsme mohli…ale“ a zdůvodnil úmrtí několika latinskými výrazy jakoby se jim v tu chvíli vysmíval. Jakoby chtěl poukázat na to jak jsou hloupí, že neumí latinsky. Když se matka s nepřítomným pohledem otočila, spatřila muže s šedými vlasy a vedle něj křečovitě stojící Jadu. Teatrálně se vrhla k Jadě jakoby byl pan Gray nějaký pedofil a chtěl jí ublížit. Odtáhla jí od něj a bez jediného slova odcházeli dlouho tmavou chodbou. Což přišlo panu Grayovi absolutně příšerné! Její přítel který jí následoval vrhnul po staříkovi nevraživý pohled a stařešina měl co dělat aby po něm neskočil a nevysvětlil mu ručně že on za nic nemůže. Když rádoby rodiče s Jadou zmizeli za vzdáleným rohem chodby a jejich kroky dozněli, posadil se pan Gray na koženkovou sedačku jaké v nemocnicí bývají a položil si hlavu do dlaní. Ze smutného vzpomínání ho probrala asi tak 25-letá slečna s náplastí na tváři a se zavázaným pravým zápěstím. Zeptala se jestli patří k rodině toho chlapce, který byl nebo snad ještě je na operačním sále. „Ne ne, jsem jen jeho kamarád, možná se divíte, že takovej dědek jako já „kamarádil“ s klukem jako byl Brian ale věřte bylo tomu tak! >byl? Bylo?< Ano zemřel asi před 15 minutama a já vlastně ani nevím co se stalo. >já Vám to můžu říct…<“ Pak ta slečna povídala o tom jak šla navštívit svou matku, kterou viděla naposledy když jí bylo pět. Jak přešla už skoro celé město, když jí zahradili na rohu Elmový a pátý cestu dva chlapi nejdříve po ní chtěli cigaretu, pak peníze a pak snad i jí samotnou. Ale Brian, který si kupoval v trafice na druhé straně cigarety (aby měl k panu grayovi na odpolední posezení) to viděl a přispěchal na pomoc..neměl čas přemýšlet nad možnými následky! Snažil se pomoc a proto před dvaceti minutami zemřel na střelná poranění. Panu Grayovi prolétlo hlavou jestli on v plné síle po bojovém výcviku by se odhodlal pomoc..nebyl si jistý zda by se neotočil zády a slepě nepokračoval ve své cestě…nebyl si jistý! Slečna zakončila vyprávění větou: „dal mi svůj život, proto tu můžu sedět s Vámi, díky němu se možná ještě setkám s matkou, jen díky němu a přesto mu nemůžu poděkovat……“ Se slzami v očích řekla, že musí na pokoj, že utekla bez dovolení sester. Pan Gray jí doprovodil do pokoje, rozloučil se a po nemocničním schodišti se dostal ke vchodu do nemocnice. Když vyšel z nemocnice, zastavil se před vchodem a vzhlédl k nebi, které bylo poseto miliardou hvězd, jenž v té nečekané tmě zářili jako drahokamy. Dlouho se díval vzhůru a vzpomínal na jeden z posledních rozhovorů s Brianem, těsně před tím než zmizel v černočerné tmě si nahlas řekl: „vyhráls“…

…..Ten den po 20 letech pan Gray dokončil obnovu zahrady své ženy Rosmery, tu noc po 20letech vypadl ve městě elektrický proud, tu noc po 20letech v knihovně u pana Graye blikalo na budíku 0:00, tu noc když šel pan Gray z nemocnice poprvé po 20 letech našel odvahu jít na hřbitov za svou ženou Rosemary, tu noc spadl počet obyvatel města poprvé po 20 letech pod hranici 10 000, tu noc po 20letech zhasl jeden lidský život, tu noc se to doopravdy dotklo jen tří lidí, Jady, pana Graye a té slečny jenž se ten den rozhodla po 20letech navštívit svou matku…..