Tajné místo

„Asi před dvěma rokama v létě jsme to tu opravovali s tátou a strejdou a já si tu jednou zapomněl nějaký nářadí a vzpomněl si na to až večer, tak jsem si pro něj šel a na chvíli se tu posadil a díval se na nebe a dolů…přemýšlel a tak…a od té doby, třeba, když jsem naštvanej nebo tak, jsem prostě v noci vylezu a přemýšlim…to je celý…“, povzdychl si, típnul cigaretu o rám okapu a nedopalek hodil dolů do tmy.
Poposedla si, střešní tašky byly chladné, a z nebe pohledem sklouzla směrem do ulice, slabě prosvícené pouliční lampou.
„A co ty? Co tvoje tajné místo?“
Otočila se k němu. „To je přece tajné“, usmála se.
„No to snad nemyslíš vážně!“
Když prolomila ticho, mluvila pořád tím posměšným tónem, který ho předtím tak dráždil.
„Jerry?…“
„ Co je?“, odsekl.
„No tak Jerry…podej mi ruku.“
Poslechl, uchopila ji svou a přiložila si ji k srdci.
„Slyšíš jak mi bije srdce? Jak rychle?“
„Jo…cítím to…“
Lehce jeho ruku přitáhla ještě blíž, jako kdyby ho k sobě chtěla stáhnout celého. Pochopil, přisunul se k ní a naklonil, jeho ruka pořád na jejím srdci…

-----------------------------------------------------

„Eriko, v sobotu večer jsme s Mírou v klubu potkali Pavla.“
„Hm, a co já s tím?“
„Co asi…ptal se na tebe, jak se ti vede, že už tě dlouho neviděl, jestli s někým chodíš…Jak je to vlastně dlouho, co přestoupil na jinou školu?“
„Dva nebo tři roky.“
„Eriko, chtěl by tě zase vidět, vždyť jste byli dřív dobrý kamarádi. A pokud vím, bylas do něj i zamilovaná, viď? Vzpomínáš?“
„No, jo, ale to mi bylo sotva třináct… To už je dávno“, poslední slova sotva zašeptala.
„A co? Třeba bychom si někdy mohli vyrazit ve čtyřech, co říkáš? Já s Mírou a ty s Pavlem…“
„Andreo, zkroť trochu svou fantazii, laskavě, jo?“
„Proč? Co jsi vlastně dělala o víkendu? Nějaký nový tajný místo?“
„Jo, Jerryho.“
„Jerryho? A jaký? A co bylo? A nebudete snad spolu chodit, ne? Ani se k sobě nějak nehodíte.“
„To ti neřeknu, když je to tajné… a uklidni se, nic vážnýho, nebylo to ono, nechodím s ním, nebudu…“
„Tak vidíš, aspoň bys to mohla zkusit s Pavlem. On je tak hodný…a hodili byste se k sobě. To už ho nemáš ani trochu ráda? Nebo bys nemohla mít?“
„To víš, že mám.“
Andrea nadhodila prosebný nevinný výraz a Eriku nakonec udolala.
„Tak uvidíme“, nakonec aspoň trochu svou kamarádku odpovědí upokojila.

-------------------------------------------------------

Byla to první láska. První city, obavy a přání, kdy si na druhého myslíte, ale nikdy byste se neodhodlali k tomu mu to ani naznačit. Nikdy, v žádném případě, ani za celý svět! Co kdyby mě odmítl? Jak by o mě vlastně mohl stát? Nesmysl. Trápím se, on to neví… Slzy do polštářů, protože začal chodit s kamarádkou a to rychle, rychle a zběsile bijící srdce…Tak takhle silně láska bolí? Je slyšet po celém těle, bije mi snad u spánků? A mít tak místo, místo, kam by se ta hromádka neštěstí schovala, tam, kde by se vyplakala, vzpamatovala se, zapomněla? Nějaké místo jen své, nikdo by o něm nevěděl, nikdo by tam nerušil…

Ptala se kamarádek, kamarádů i jejich rodičů, známých, jaké je to jejich místo. Jen tak ji to napadlo. Ne všichni, ale hodně z nich nějaké to mělo, nebo pořád má. Je to tam, kde si někdo rád za čas odpočine, tam, kam se kdo rád vrací, tam, kde si kdo rád o samotě zapřemýšlí… Navštívila jich už plno. Někdo má kopec, další komín, třetí vyhledá místo u řeky, čtvrtý zákoutí v lese, pátý fotbalový stadion, šestý třeba i hřbitov, sedmý tu starou lavičku v parku… Jenom to své nikomu nikdy neprozradila.

--------------------------------------------------------

Pořád má ještě ten chlapecký roztomilý úsměv. Jak sladký! A ty své pronikavé a inteligentní oči…Jen nám chlapec trochu vyrostl, zesílil a zmužněl.
Začali se vídat pravidelně a často, on byl stále pozorný, milý, uměl ji rozesmát… Měla ho ráda, vážně moc.
„Mám pro tebe ještě překvapení“, tahal ji z klubu ven na čerstvý vzduch a odtud přímo k autu.
„A jaký? Jedeme se snad projet do lesa a máš v kufru náhodou nějaký příhodný igelitový pytel? “
„Ne, ale jsi už blízko. Slyšel jsem o tobě, že ráda objevuješ nějaká tajná místa.“
„Ne, to ne, teď už ne.“
„Proč? Jedno bych ti rád ukázal.“
Mohli jet sotva čtvrthodiny, když odbočili z hlavní silnice a po cestě plné kamení dojeli k malému jezeru, které bylo do půl kruhu obklopeno stromy. Do vodní hladiny se odrážel měsíc. Brzo bude v úplněk, napadlo ji.
„Líbí se ti tu?“
„Líbí.“
„Může to být i tvoje místo…Třeba bychom ho mohli mít společně…“
„To by asi nešlo, Pavle…“ Nebyla si jistá, ale kdo ví k čemu její slova vlastně patřila.
Zarazil se, nevěděl co dál, takovou reakci nečekal.
„Pavle?“
„Ano?“
„Podej mi prosím ruku…“ Zkusit se má prý všechno.

-----------------------------------------------------
„Andreo, nedívej se na mě tak vyčítavě.“
„A jak bych se na tebe asi měla dívat? Pavlovi už prý přes týden ani nebereš telefony…“
„Nemůžu za to, že mi volá vždycky, když nemám telefon zrovna u sebe“, zasmála se.
Andrea po ní střelila pohledem, ale ne zas tak přísně. Erice se změnil výraz v obličeji a začala vyprávět: „Jednou jsem se šla projít, bylo mi špatně, víš? Šla jsem jen tak bezcílně, ale ne moc daleko a zašla do starého parku, který před několika lety koupila nějaká společnost, asi tam chtěla vybudovat domy, ale pak zkrachovala a s parkem se nedělo nic, jenom byl oplocen, ale v plotě byla díra…Vlezla jsem tam, procházela se a uviděla mezi stromy vodu, jenom takové malé jezírko, spíš obrovskou louži… A pak se tam objevil on, a povídá: To je tvé tajné místo? a přikývla jsem a než se ho stačila zeptat, odpověděl: Ano, je i mé. Jednou jsme tam seděli před tou velkou louží, bylo tenkrát teplo, měla jsem takové tílko, hladil mě prsty po rameni, až mi jedno ramínko spadlo…A já v tu chvíli věděla, že teď, teď je to ono... Zní to směšně, ale poslechla jsem své srdce…Andreo, to byl tak krásný sen… “ Vytrhla se ze snění a podívala se jí do tváře: „Neboj, já mu to řeknu…“

--------------------------------------------------------
Seděli tam oba dva nepohnuti, každý ponořen do svých myšlenek. Řekla mu, že mezi nimi je konec. Udivovalo ji, že ho mohla kdysi milovat. Nebo si to jenom namlouvala? Byla to láska? Možná ano, ale připadalo jí, že se nejedná o toho samého člověka. Nebo snad ona byla jiná? City jednoduše zmizely, vypařily se jak pára nad hrncem…bez stopy památek. Ta kdysi silná dětská láska…už to byl jen pojem, ale nešlo to vrátit zpět, marně si to předtím namlouvala. Měla ho ráda, vážně moc- ale jinak. Bylo jí líto obou.
Nastartoval motor. „Tak asi pojedem co?“
„Mrzí mě to.“
„To nemusí.“
Přikývla. Ale tentokrát jí bylo doopravdy líto, že někomu ublížila. Ubližovala i předtím. Ale sobě.
Auto se rozjelo, ale ujeli sotva pár metrů, když sešlápl brzdu a opět se zastavilo. Zadíval se na ní: „Že, ty vlastně žádné tajné místo nemáš?“